Pohled do historie - léta 1972 - 1983

Jakoby úspěchy z počátku 70. let Chelsea spíše uškodily než pomohly, kouč Dave Sexton začínal mít spory s některými hvězdami a celková morálka týmu šla rapidně dolů. Největší problémy byly s Osgoodem, Hudsonem a Baldwinem – Sexton jim vyčítal špatný životní styl. A tyto problémy se samozřejmě podepsaly i na výkonech fotbalových. Jakožto obhájci PVP byli Blues trošku potupně vyřazeni nepříliš známým klubem Åtvidabergs FF, v FA Cupu zase Chelsea nestačila na Leyton Orient. Jakýmsi úspěchem tak může být alespoň finále ligového poháru, ve kterém se však nakonec radoval Stoke City. V lize skončili Blues na 7. místě, hned další sezónu na 12. a ještě o rok později dokonce až na 17. příčce! Spory mezi Sextonem a Osgoodem s Hudsonem dosáhly svého vrcholu v prosinci 1973, kdy Chelsea prohrála 2:4 s West Hamem. Oba hráči byli krátce nato prodáni a sám Sexton dostal vyhazov na začátku sezóny 1974/1975. Pozici hlavního trenéra obsadil Ron Stuart, předchozí Sextonův asistent. Ten však nedokázal špatný ročník zachránit a Chelsea v roce 1975 sestoupila do druhé ligy.

[:images:]Klub se vyjma sestupu dostal do obrovských finančních potíží, které vedle celosvětové krize způsobila hlavně výstavba tribuny „East Stand“. Ta byla součástí velkolepého plánu (označovaného jako nejambicióznější projekt v historii Anglie) rozšířit Stamford Bridge na kapacitu 60 000 míst k sezení. Celá výstavba však byla neskutečně zdržována kvůli nedostatku materiálu či stávkám dělníků. Projekt se Chelsea vymknul z rukou a na začátku roku 1976 měla dluh čítající 3.4 milionů liber. Výsledkem bylo logické nenakupování posil do týmu – mezi srpnem 1974 a červnem 1978 Blues nekoupili jediného hráče. Všechny tyto problémy se promítaly i do fanouškovského sektoru – příznivci Chelsea začali být hodně agresivní a proslavili se po téměř celém světě. Hranice mezi vášní a chuligánstvím se začala proklatě tenčit nejen v Chelsea, ale vůbec v celé Anglii. Na konci 70. a začátku 80. let vznikala přímo celá společenství fanoušků, která se spíše než fandění věnovala vandalismu. Blues vlastnili jednu velice proslavenou skupinu nazvanou „Chelsea Headhunters“ jež byla celosvětové známá „díky“ své agresivitě a extrémním politickým názorům. Tzv. lovci lebek, jak se dá název volně přeložit, byli po několik následujících let černou kaňkou spojovanou právě se jménem Chelsea.

Krátce po sestupu se roku 1975 stal novým koučem bývalý levý obránce Eddie McCreadie. Ten se v týmu jeden rok zabydloval a v sezóně 1976/1977 přivedl Chelsea zpět do nejvyšší anglické ligy. Jeho tým tvořili jak mladí hráči, uveďme jména jako Ray Wilkins či 24gólový Steve Finnieston, tak i zkušení borci z úspěšných let, pro příklad Cooke, Harris nebo Bonetti. Kouč McCreadie měl však spory s tehdejším předsedou klubu Brianem Mearsem, což nakonec vedlo k jeho odchodu z týmu. Novým trenérem se stal další bývalý fotbalista, pravý bek Ken Shellito.

V následující sezóně 1977/1978 se Chelsea pod vedením Shellita dokázala udržet v první lize, její nejsvětlejší moment přišel v zápase FA Cupu, ve kterém dokázala porazit Liverpool, tehdejšího krále Evropy, v poměru 4:2. Další ročník už byl ale výrazně horší a v období Vánoc měla Chelsea na svém kontě pouhopouhé tři výhry. V týmu už sice znovu působil legendární Peter Osgood, ale sám na vše nestačil. Shellita tak nahradil Danny Blanchflower, bývalý kapitán Tottenhamu Hotspur. Ten už ale špatnou sezónu zachránit nedokázal a Blues se s celkovými 5 výhrami a 27 porážkami (jedna z nejhorších bilancí v celé historii klubu vůbec) znovu loučili s první divizí. Snad poslední hvězda týmu, Ray Wilkins, byla prodána do Manchesteru United. Sestup znamenal rovněž další změnu trenéra – v září roku 1979 Blanchflowera na lavičce nahradil Geoff Hurst, jako svého asistenta si přizval Bobbyho Goulda. Jejich příchod měl na výkony Chelsea okamžitý pozitivní vliv, po téměř celou sezónu vedla tabulku druhé ligy a postup do té první se zdál být samozřejmým. V úplném závěru sezóny se však Blues přestalo dařit, což mělo za následek propad až na 4. místo tabulky a kvůli horšímu skóre dokonce nepostup do nejvyšší anglické ligy. Následující ročník byl ve znamení absolutní střelecké impotence, týmu se „povedlo“ neskórovat v devíti po sobě jdoucích utkáních. Sezónu nakonec zakončil až na 12. příčce, trenér Hurst byl vyhozen.

[:images:]Roku 1981 se s týmem rozloučil předseda Brian Mears a ukončil tak dlouhou tradici, která rodinu Mearsů a fotbalový klub Chelsea už od jejího založení spojovala. Poslední věc, kterou ještě Mears stihl udělat, bylo angažování trenéra Johna Neala. Fotbalový a atletický klub Chelsea, jak zněl tehdejší přesný název týmu, byl však v této době v těžkých dluzích a roku 1982 už dokonce nebyl schopen platit vlastní hráče. Spásou pro celý tým se tak stal Ken Bates (na obrázku), jenž za 1 milion liber klub včetně stadionu Stamford Bridge odkoupil. Bates se ukázal jako opravdu kvalitní předseda a zejména bojovník, protože dokázal ustát obrovský tlak. Ten na něj vyvíjeli fanoušci, kterým se nelíbily ploty, jež dal Bates postavit kolem hřiště kvůli případným výtržníkům. Další problémy měl pak se společností Marler Estates, která vlastnila část majetkových akcií na Stamford Bridge. Firma naštěstí pro Batese o několik let později zkrachovala a náš předseda tak mohl všechny problémy se stadionem související vyřešit.

Co se herní stránky týče, sezóna 1981/1982 rozhodně nepatřila mezi ty povedené. V lize Chelsea skončila až na 12. příčce, relativně se jí dařilo alespoň v FA Cupu, ve kterém senzačně vyřadila Liverpool díky výhře 2:0. Ve čtvrtfinále už však nestačila na Tottenham a po prohře 2:3 se s pohárem rozloučila. Následující ročník byl ten nejhorší v historii klubu. Po docela dobrém startu klub postihla výsledková mizérie, která měla za následek velice silnou hrozbu pádu do třetí ligy. Pokud by Chelsea skutečně sestoupila, její finanční příjmy by se ještě snížily a zřejmě by následoval totální bankrot. Naštěstí však v předposledním zápase díky brance Cliva Walkera dokázala zdolat Bolton a následná remíza s Middlesbrough Blues definitivně zajistila záchranu.

Příště Vás čekají léta 1983 – 1989.