Klubová kultura

Přidávám i krátký článek k tématu, který tam autor přidal. Ve zkratce je to o hodnotách v UTD pod Fergiem či Barcelonou pod Pepem.
https://trainingground.guru/…ut-culture//

Takže co to je ta kultura v klubu?

„Jednoduše to znamená, jak se lidé mají chovat v určitém prostředí. Výzkumy ukazují, že pokud se provádí správně, může poskytnout významnou kompetitivní výhodu.“

V elitních prostředích panuje kultura obětování se – obětování se pro své kolegy, pro trenéry, pro fanoušky. Když Pep převzal Barcu, zavedl tři nezpochybnitelné způsoby chování – pokoru, tvrdou práci a především upřednostňování týmu před vlastními zájmy.

Ale co, jsme desátí v tabulce a náš manažer hraje fotbal roku 2015. Proč se tu oháním obětavostí a kulturou? Protože bez správné kultury nás žádná taktika nezachrání. Ani Pep.
Pochettino byl po taktické stránce špatný, ale problémy přesahují jeho rámec.

Správní LIDÉ vedou ke správným PROCESŮM. Správné PROCESY vedou ke správným VÝKONŮM. LIDÉ → PROCES – > VÝKON. My jsme nefunkční už ve fázi „LIDÉ“. Bez nápravy tohoto stavu nemůžeme provádět dobré procesy a dosahovat dobrých výkonů.

Většina našich hráčů je v klubu méně než dva roky a nemá s ním žádnou herní vazbu. To je mimochodem většinou normální. Tyto vazby se budují v průběhu času. Co ale normální není, je to, že nemají nikoho, kdo by jim řekl, jaké jsou standardy.

Když přemýšlím o kultuře, napadají mě 2 zápasy v sezóně 18/19. Oba proti City, zápas PL na konci roku 2018 a finále poháru. V těchto zápasech naši hráči „nerespektovali“ manažerské pokyny a nechali se ovládnout kulturním pudem sebezáchovy. Výsledek? Dva špičkové výkony.

Jaký je náš instinkt přežití nyní? Máme vůbec nějaký?

Instinkt, o kterém jsem mluvil, se zrodil v 90. letech, byl předán Lampardovi a Terrymu a nakonec se dostal ke Kantemu, Hazardovi, Azpimu a Luizovi. Pokračoval ještě chvíli, ale teď už se řetěz přetrhl.

To mě přivádí k často přehlíženému bodu. V našem klubu panuje kultura sobectví – nejen na hřišti, ale i mimo něj, pokud umíte číst mezi řádky.

Obětavost byla nahrazena pudem sebezáchovy.

Díky spoustě nových příchodů jsme věrné, dlouholeté hráče a zaměstnance vyhodili z klubu v jediném okamžiku. A nejen to, děje se tak s naprostým nedostatkem poctivosti a čestnosti.
V šatně to zcela zjevně vedlo k pocitu „možná budu další na řadě?“.
Tato mentalita „jsem další na řadě?“ vedla k tomu, že jednotliví hráči projevovali své individuální pudy sebezáchovy na úkor kolektivu.
Začněte horlivě sledovat videa a články ze zákulisí a uvidíte jen skupinu lidí, která se snaží zajistit si bezpečí.

Jak se to projevuje na hřišti? Jako hráči, kteří neběhají za své spoluhráče, jako hráči, kteří se nepředřou, aby se dostali do pokutového území, jako hráči, kteří se nevracejí, jako hráči, kteří se drží čistě svého popisu práce.
„Udělám, co musím, abych přežil, ty se postarej sám o sebe.“
Nejdůležitější je, že zahrnuje mentalitu „sila“. Útočníci si myslí, že jsou zodpovědní pouze za góly, obránci pouze za jejich bránění atd. To vede k mentalitě „udělám vše pro to, abych si šetřil síly a mohl dobře vypadat při plnění svého hlavního úkolu“. Pokud hráči nepůjdou nad rámec toho, co mají dělat, tým nemůže uspět.

Naši nejlepší hráči napříč různými érami byli vždy elitou ve svých pracovních úkolech, ale i v těch vedlejších. Kante byl pověstný dvěma záložníky v jednom, Lampard dokázal v jednu chvíli skórovat a v další bránit svou přihrávku atd…

To vše vychází z kultury obětavosti.

Abychom shrnuli náš první problém:
V týmu chybí kolektivní kultura a neustálé změny a špatné zacházení s dlouholetými hráči/zaměstnanci znamená, že je nesmírně těžké ji vybudovat.

Poněkud paradoxním způsobem tento problém umocňují také dlouhodobé smlouvy.
Ačkoli je zde nedostatek stability, který ničí formování kultury, osmileté smlouvy znamenají, že hráči vždy přežijí manažery. To vede k jasnému převrácení dynamiky moci.
Manažer musí mít naprostou kontrolu nad šatnou. To je v každém sportu a v každé době neoddiskutovatelné.
V našem případě tomu tak není. Každý problém se pravděpodobně setká s pokrčením ramen hráčů, kteří si pravděpodobně myslí: „Co bude dělat? Prodá mě? Hodně štěstí“.
A tady si musíme uvědomit, že to není chyba manažera ani hráčů – ti prostě jen reagují na moc, kterou mají, a na prostředí, které bylo vytvořeno.

A kdo toto prostředí vytvořil? Vedoucí pracovníci.

Když se ohlédnu za rozhodnutími, která učinili naši „vedoucí“ v posledních dvou letech, a za způsobem, jakým to udělali, jsem částečně naplněn smutkem a částečně obrovským vztekem.

ROZTRHALI A ROZCUPOVALI MŮJ KLUB NA KOUSKY.

Jak víte, máme čtyři přestupové autority, Paula Winstanleyho, Lawrence Stewarta, Joea Shieldse a Kylea MacAulaye.
Na začátku srpna jsme museli podepsat nového gólmana. Co jsme udělali? Vynechali jsme všechny čtyři a dali jsme na názor Jamese Russella, našeho trenéra GK.
To je podle mě známka špatného procesu. Máme 4 lidi, kteří koordinují desítky skautů/analytických skupin, a nakonec jsme se rozhodli utratit nechutnou částku na poměry třetího brankáře v Brightonu jen proto, že se líbil našemu trenérovi GK. Navíc se sedmiletou smlouvou.

To jako vážně?

Palmer je pravděpodobně jediným úspěšným podpisem tohoto vedení, a i když byl výsledek dobrý, jeho podpis byl výsledkem špatného procesu.
Podepsali jsme ho jen proto, že jsme náš plán A (Olise) zpackali tak, že nám Crystal Palace vyhrožoval žalobou.
Olise odehrál jen 8 celých zápasů, a to je únor. Co by se stalo, kdybychom ho podepsali? Dopadli bychom ještě mnohem hůř?
Jak jsem řekl, špatný proces.

Otázka pudu sebezáchovy platí na úrovni vedení stejně jako v šatně. Je mnohem snazší připsat si zásluhy za podpis hráče než za jeho povýšení (myšleno z akadamie – promoting). Laicky řečeno, každý ředitel chce na konci dne článek v Athleticu, který by chválil jeho oko.
Každý ředitel si chce připsat zásluhy za podpisy, a to znamená, že náš kádr je plný náhodných hráčů.
„Podepsal jsem Caiceda!“
„Objevil jsem Laviu!“
„Já jsem objevil Washingtona!“
To vede ke vzniku klubu plného hráčů, kteří nejsou sehraní, a taky k erozi kultury.
Každý ředitel chce být známý jako ten, kdo se postaral o to, aby se štěstí Chelsea změnilo jedním přestupem, a to vedlo k tomu, že každý z nich podepisoval jeden přestup za druhým.
Výsledek – téměř všechny jsme pokazili.

Utratili jsme 1 miliardu a kolik hráčů je 10/10 talent?
Utratili jsme 1 miliardu za střed. Ne za záložníky, jen za obyčejné středopolaře. Utratili jsme peníze na Range Rover za Nissany Altimas.

A to všechno v honbě za čím? Já nevím. Tohle je obrovský bordel.
Nechci je nijak vypichovat, ale k čemu byl Ugochukwu? Byl Deivid Washington nepřehlédnutelný talent? Proč jste utratili 35 milionů+ za Santose a Casadeie, když jste věděli, že podepíšete záložníky za TOP peníze?

A jaký plán rozvoje máte pro děti?

Cynik ve mně si myslí, že ředitelé berou majitele, a tím i klub, na hůl. Mají téměř neomezené množství peněz, aby mohli podepsat kohokoliv. Pokud budou všichni neúspěšní, mohou se vymlouvat na klubovou kulturu. Pokud jich aspoň pár vyjde, můžou si připsat zásluhy a získat další práci.
Pro ně je to win-win pozice. Dostávají velké peníze za to, že v reálném čase provádějí své šílené experimenty, a mohou si zachovat dobrou pověst bez ohledu na to, co se stane. Pokud se Washington, Ugochukwu nebo nějaký jiný „no-name“ podpis ujme, zásluhy jsou jejich. To je samozřejmě ten nejcyničtější pohled, ale nemůžu ho vyloučit.

Majitelé jsou na vrcholu toho všeho a zaslouží si samozřejmě největší vinu. Posbírali vedoucí pracovníky z týmů středu tabulky jako nekonečné kameny, zplnomocnili je, ke škodě klubu, a teď se tváří šokovaně, že jsme na tom špatně. Bylo to nevyhnutelné.

Koupí klubu z top 4 PL a špičkového evropského klubu za velmi nízkou cenu se jim podařil jackpot. Kluby jako Chelsea 2021 jsou k dispozici jen zřídka, pokud vůbec.

Tohle šeredně zpackali. Myslím, že v současné době nás ani nelze nazvat Chelsea. Jsme BlueCo Londýn.

Během 24 měsíců jsme z Brightonu importovali ředitele, šéfa náboru, trenéra brankářů, hlavního trenéra, asistenty, brankáře, levého obránce a defenzivního záložníka.
Zákonitě jsme importovali také ligové postavení Brightonu.
Jejich záměry byly dobré – mít nízkonákladový, vysoce výkonný tým, který lze pravidelně upgradovat, a který má jako na běžícím pásu k dispozici talenty. To je fotbalový ideál.
Klíče však předali nesprávným lidem. Potenciální utopie se změnila v dystopii.
Místo abychom se stali Liverpoolem, stali jsme se Brightonem, a to kvůli špatným vedoucím pracovníkům. Experiment, který se nepovedl.

Kroky 1, 2 a 3 při koupi nového klubu: Najměte fotbalisty z klubů, které jsou na úrovni, kterou chcete překonat.

Pokud toužíte stát se United a porazit je, najměte Petera Kenyona (my v roce 2004).
Pokud toužíte stát se Barcelonou a porazit ji, najměte Txikiho a Ferrana Soriana (City, 2010).
Pokud toužíte stát se Brightonem a porazit ho, podepíšete smlouvu s jejich lidma.

Ještě stále není pozdě na změnu kurzu a můžeme tuto šlamastyku zachránit. Nebude to však snadné.

Za prvé, musíme přijmout některé nepříjemné ztráty na hráčích. Máme některé hráče, kterým nikdy nepomůžeme s rozvojem, a musíme je pomalu prodat – třeba i se ztrátou.
Máme spoustu „šílených“ podpisů – ten typ, kterému se chcete za každou cenu vyhnout.
Tito hráči jsou příliš špatní na to, aby vám hned pomohli vyhrávat, a jsou příliš velkou finanční zátěží na to, abyste je prodali.
Kolik z nich odpovídá tomuto popisu? Popřemýšlejte o tom.
Je potřeba „očista“ – tyto hráče musíme začít postupně odstraňovat, jak jen to bude možné. Polovinu prodat, druhou poslat na hostování. Tento proces opakujte, dokud nezbude žádný.

Finanční zásah bude krutý, ale musíme ho přijmout. Finanční dopad, pokud s nimi budeme hrát a prohrajeme, bude ještě horší.
Považujte to za 2-letou zkušenost za 1 miliardu liber, co nedělat při budování týmu. To je to nejlepší, co můžeme udělat.

Čím déle budeme odmítat přemýšlet o totálním „převratu“, tím více budeme trpět.

Vím, že jsem mluvil o tom, že neustálé podpisy jsou na škodu, ale musíme se vrátit zpět. To je jediný způsob, jak to můžeme napravit. Vzhledem k velikosti našeho klubu nemůžeme Mudryka naučit základním dovednostem, snad to dokáže klub, který je pod menším tlakem. A teď si to představte s téměř všemi hráči seniorského týmu, tam se momentálně totiž nacházíme.

Co se týče podpisů, je snadné instinktivně přemýšlet o podpisu hráčů, co vyhrávají tituly, nebo kluků, kteří se tam mohou v budoucnu dostat. První typy nejsou k dispozici a nebudou teď o Chelsea uvažovat, ti druzí jsou NO-GO (sorry, nevím jak to tohle doslova přeložit, ale zkrátka nas*at Chelsea).

Na soupeření se City, Arsenalem a Liverpoolem prozatím zapomeňte. V tabulce jsme desátí. Naším nejbližším cílem musí být stát se opět klubem v top 4/6. Podle toho podepisujte. Podepište spolehlivé hráče, kteří nás stabilizují v top 4/6 a kolem ní.
„Honíme se za nebesy a přitom zakopáváme o kameny na zemi“. Neopakujte tuto chybu.
Jsme tým na 50–60 bodů. Nejprve bychom se měli snažit stát se 70bodovým týmem, pak 80bodovým týmem, krok za krokem.
Váš 100bodový tým se pak vytvoří sám od sebe.

Zapomeňte na podpis smlouvy s nějakým třináctiletým Bolivijcem, který se možná jednou stane Messim. Začněte podepisovat hráče, kteří vám pomohou skončit v první šestce už DNES.

Dávám vám příklad z hlediska úrovně a doby působení v lize, nic víc. Ivan Toney.
Je na svém vrcholu, hraje s přehledem, zná PL a dá vám 15–20 gólů. To je typ, který bychom měli honit, dokud nebudeme na úrovni top 4.

Je to samozřejmě jen příklad, existuje nespočet dalších faktorů. To, co Vám mohu říct je, že mnohem důležitější je však profil.

Před několika měsíci jsem udělal chybu, když jsem si myslel, že můžeme mířit ke hvězdám. Nemůžeme. Nedělejte chybu, kterou jsem udělal já. Nemáte zač.

Je také důležité, aby si naši hráči uvědomili, co je to Chelsea. Náš současný tým takový není. A abychom toho dosáhli, možná budeme muset přivést zpět některé staré známé, ať už do šatny, nebo do trenérského štábu či do vedení.

Je těžké rozvíjet kulturu, když chybí semínko. Thomas Tuchel, trenér s velmi specifickým způsobem fotbalu, se do naší kultury dostal skvěle. Antonio Conte dalším příkladem.

Abyste ze svých lidí dostali to nejlepší, musíte pochopit, kde se nacházíte.
„Kulturní“ podpisy/nábory jsou nutností. Do léta zbývá ještě několik měsíců, takže je dost času přemýšlet o tom, co se dá dělat.

Je potřeba podepsat „Dospělé“. Už žádné děti, žádní náhodní Jihoameričané za obludné poplatky. Získat kluky, kteří jsou dost dobří hned.
Musíme se opřít i o Championship. Jeho kvalita je mnohem lepší, než si většina lidí uvědomuje, a má fenomenální taktickou rozmanitost, která se snoubí s jeho intenzitou. Po Ligue 1 je to možná „nejbezpečnější“ liga mimo PL, ze které lze podepisovat hráče.
Jistě, Championship vám možná nedá Haalanda nebo De Bruyneho, ale u toho stolu ještě nejíme. Pro snahu o top 4/6 je to skvělá liga, ze které lze podepisovat.

Je také potřeba podívat se na čísla.
Z finančního hlediska budeme mít problémy. Čím dříve se s tím smíříte, tím lépe. Naše obchodní čísla jsou špatná, pokud budeme předělávat tým, dostaneme finanční zásah a mohou nás postihnout pravidla.
Pokud dostaneme odečet bodů, je to spravedlivý důsledek za naše nedávné nesmysly.
Pokud dostaneme odpočet bodů, zasloužíme si ho. Je to tak, jak to je. Jak loni dokázalo Juve a teď Everton, není to konec světa. Není to ideální, ale musíme čelit důsledkům našich činů.

Doufejme, že nás to také naučí více se opírat o naši největší sílu.
Říkal jsem to už před dvěma lety – Naše akademie je naší vstupenkou na vrchol (říkal, má tam tweet před 2 roky

Jako příklad mohu uvést, že mě méně zajímá, co si Eddie Howe myslí o Lewisi Hallovi nebo jak tam „(ne)hraje“, než to, co jsem od tohoto hráče viděl loni. Byl pro nás úžasný a zasloužil si víc než být „čistým ziskem“, abychom mohli podepsat Deivida, Ugochukwua a Angela. Výkony v Chelsea jsou důležitější než výkony jinde.

Kulturní zapadnutí platí oběma směry. Jako příklad uvedu Tammyho Abrahama, který možná jinde nedal 15 nepenaltových gólů v PL, ale tady to dokázal, protože klub a hráč si skvěle sedli. Nepodceňujte tento efekt. Jde to oběma směry. Kluby a hráči se navzájem povznášejí, pokud se k sobě hodí.

Externí podpis pro nás může, ale nemusí být tou správnou kulturní volbou, a to se nedozvíte, dokud nepodniknete velký hazard s penězi. Ale interní hráč BUDE správně zapadat, jak je vidět z desetiletého spojení, které začíná na úrovni akademie.

Podepsali jsme hráče na základě výkonů jinde, jen abychom viděli, jak zde flopnou. Zároveň jsme opakovaně zavrhli hráče, kteří zde podávali dobré výkony, abychom se hnali za nesplnitelnými sny.

Doufám, že si z toho každý fanoušek Chelsea vzal ponaučení. Neberte to, co máte, jako samozřejmost.

Ne každý hráč z akademie se prosadí, ale ne každý podpis se také podaří. Procentuální šance na úspěch hráče z akademie je větší než na úspěch hráče, který podepsal smlouvu, pokud oba dostanou stejný počet šancí, to je jasné.
Naše poslední 3 umístění v top 4 byly založeny na Mountovi, Reecovi a Christensenovi, k nimž se přidali Tammy, Trev, RLC, CHO, Tomori a další.
Nemyslím si, že Mudryk, Madueke a spol. jsou na stejné úrovni, ani neposkytují stejnou úroveň kulturní shody. Držte se toho, co funguje.

Pořád jsme říkali „Tammy/Tomori/Chris­tensen nejsou hráči, kteří by vyhrávali ligu“, jen abychom tu viděli, jak hráči z externích lig prudce selhávají. V tuto chvíli už ani nepotřebujeme hráče, kteří by vyhrávali ligu. Potřebujeme hráče, kteří nás stabilizují v top 4 a kulturně zapadnou. Na to nezapomínejte.

Pokud jde o manažerské angažmá, k našim neúspěchům došlo kvůli ignorování aktuálních taktických trendů. V nejvyšších patrech tohoto sportu (kromě Madridu) působí týmy s extrémně rigidní poziční hrou, přičemž určité jasné trendy prostupují napříč ligami. Nebudu vás nudit taktickou teorií, ale musíme se přizpůsobit současným trendům.

Spolehlivý „built up“ a „counter-pressing“ jsou dvě základní věci, které musíme hledat u každého manažera. Nikdy nebudeme jako Barcelona nebo Man City, ale Tuchelova/Conteho Chelsea implementovala nejmodernější principy své doby v kontextu Chelsea. To je přesně ten základ. Opět, to je na jinou diskusi, která si zaslouží vlastní vlákno.

Co se týče ředitelů, ztratil jsem důvěru. Udělal jsem to již v létě, kdy jsme hrubě přeplatili téměř všechny obchody a zároveň ignorovali některé zjevné potřeby.

Nejdříve navrhuji najmout vůdčí osobnost, která bude jediným hlasem autority.

Nejdůležitější je, aby tato osoba byla v souladu s hlavním trenérem. Už žádné 4 různé hlasy nebo střet zájmů při každém podpisu smlouvy. Musíme se ujistit, že se rozhodneme pro jednu myšlenku a budeme se jí přesvědčivě řídit.
Dobrý ředitel není jen ten, kdo vytipuje talenty. Musí umět vyjednávat, umět vytvořit vítězné prostředí a realizovat ucelenou vizi.

Pokud musíme prosazovat interně (pracovníci, akademie…), místo abychom najali někoho, kdo se bude chtít jen prosadit, budiž.
Jak nedávno ukázali Spurs, JE možné se během léta odrazit ode dna a pomalu se rozvíjet, ale příchody zaměstnanců a noví hráči musí být správní.

Nemůžeme být Spurs, nemůžeme být Arsenal, nemůžeme být City, ale můžeme se poučit ze všech jejich přestaveb a být sami sebou.

Tohle bylo dlouhé čtení, ale potřeboval jsem ze sebe dostat všechny myšlenky. Nejsme v lehké pozici, cesta ven je složitá, ale MŮŽEME to zvládnout.

Bude potřeba učinit několik obtížných rozhodnutí, ale revoluce jsou založeny na tom, že děláte věci, na které se ostatní neodváží pomyslet.