Proč Chelsea nemůže dávat góly?

Nepovedené střely, ofsajdové situace, zblokované střely, špatné přihrávky, komunikativní chyby, chybná rozhodnutí, nevidění hráči při nábězích… tento velmi draze poskládaný mančaft má zdánlivě nekonečné množství způsobů, jak zajistit, aby míč nenapnul síť soupeře. A je to čím dál horší: V průběhu sezony pod vedením Thomase Tuchela, jeho nástupce Grahama Pottera a nyní Franka Lamparda se „nechuť“ Chelsea ke skórování neustále zvyšuje.

Posledních pět zápasů ve všech soutěžích přineslo jediný gól: tečovanou střelu Conora Gallaghera při domácí porážce 2:1 s Brightonem na začátku tohoto měsíce. Při současném počtu vstřelených branek v odehraných zápasech, když použijeme obyčejný aritmetický průměr, zakončí Chelsea sezónu 2022/23 v Premier League s 37 góly z 38 zápasů, což je nejhorší výsledek za celou jednatřicetiletou historii soutěže – bavíme se samozřejmě o Chelsea.

Těžko pomůže, že podle serveru Fbref.com, Chelsea v letošní sezóně v lize nedosáhla očekávaného počtu gólů bez penalt (npxG) o neuvěřitelných 10,2 gólu;, jednoduše řečeno, vstřelila o 10,2 gólu méně, než by podle kvality vytvořených příležitostí měla. West Ham United a Everton jsou jediné dva týmy, které si v porovnání s npxG vedly hůře.

Tento statisticky slabší výkon je kombinací špatného zakončení, nadprůměrného výkonu brankářů a staré dobré smůly.

Tyto proměnné znamenají, že vždy existuje určitá odchylka vstřelených gólů týmu ve srovnání s xG (očekávanými góly), a níže uvedený graf skutečně naznačuje, že Chelsea je na tom s góly neudržitelně špatně.

Tato obzvláště bezzubá Chelsea potřebuje víc než jen malý progres, aby vyřešila své chronické problémy s útokem.

Jejich npxG 37,2 je řadí celkově na 12. místo v Premier League, ačkoliv i kdyby byly využity šance a vstřelilo se předpokládaných 45,6 gólů pro tuto sezónu, odpovídá to spíše klubu ze středu tabulky (kterým samozřejmě v současné době jsme, neboť se nacházíme na 11. místě) než klubu, který má ambice bojovat o domácí a evropské trofeje.

Náprava nejrozporuplnějšího útoku ve světovém fotbale bude pro příštího trenéra Chelsea klíčovou prioritou – a bude snazší to říct než udělat.

Zajímavé na úspěších Chelsea za éry Romana Abramoviče je, že navzdory jeho často zmiňované touze sledovat pěkný, expresivní a útočný fotbal, jen málo z 19 trofejí, které za 20 let vlastnictví klubu získal, bylo zajištěno neodolatelnou útočnou silou.

Pouze dvakrát v éře Premier League se Chelsea stala nejofenzivnějším týmem ligy: v sezóně 2005–06 stačilo poměrně skromných 72 gólů, a to ještě hráči Josého Mourinha podělili o tento statut s druhým Manchesterem United, a v sezóně 2009–10, kdy tým Carla Ancelottiho nastřílel tehdy rekordních 103 gólů a stal se znovu mistrem.

Většina největších triumfů Chelsea byla založena na dominanci na druhém konci hřiště. Mourinhův impozantní tým z let 2004–05, který v 38 ligových zápasech inkasoval pouhých 15 gólů, je jedním z mála týmových rekordů Premier League, které Manchester City Pepa Guardioly ještě nepřekonal, a triumfy v Lize mistrů z let 2012 a 2021 byly založeny taky spíše na defenzivní píli, minimálně ten první určitě.

V tomto kontextu to bylo obzvláště zlověstné znamení pro Pottera, když po dobrém začátku svého působení v Chelsea vydržel delší úsek, ve kterém jsme jasně overperformovali. Jak můžete vidět v grafu níže, červená barva se najednou otočila nahoru a modrá spadla dolů. Tato statistická změna – během níž měla Chelsea podle očekávání inkasovat více gólů, než kolik jich vstřelí (jen si vzpomeňte na první zápas s Villans, kdy Kepa čaroval) se odrazila v trýznivé sérii výsledků od začátku listopadu do konce února, která Pottera nakonec odsoudila k vyhazovu:

Na fotbalovém hřišti se však nic neděje izolovaně a nejistota v obranných standardech se může podepsat i na útoku týmu. Více minut odehraných za vyrovnaného stavu nebo v zápasech, kde se prohrává, znamená více času stráveného snahou o prolomení hlubokých a kompaktních obranných bloků soupeře, namísto toho, abyste co nejlépe využili prostorů, které se mohou otevřít při přechodu do útoku, když vedete.

Až do okamžiku, kdy byl Potter 3. dubna vyhozen, strávila Chelsea jako vedoucí tým jen 24 procent všech minut Premier League. Od jeho jmenování v září Chelsea musela čelit více střelám než kterýkoli jiný tým v lize, když zrovna remizovala nebo prohrávala. Ani jeden z těchto trendů se pod Lampardem nezlepšil. Tohle nejsou zrovna ideální podmínky pro „zdravý“ útok.

Je tu také zřejmější faktor: Chelsea prostě nestřílí dostatečně. V letošní sezóně Premier League má průměr 12,4 střeleckých pokusů za 90 minut, což je méně než 15,3 v té předchozí. Osm týmů v lize střílí častěji než oni, včetně Brightonu a zbytku tradiční „velké šestky“.

Níže uvedený graf ilustruje, jak se počet střeleckých pokusů Chelsea za 90 minut v letech 2022–23 snížil – ale také naznačuje, že pokles začal za Tuchelova působení.

Pro Tuchela byla nedostatečná produkce Chelsea v závěrečné třetině hřiště zdrojem nekonečné frustrace a v průběhu vyjadřování této frustrace se dostal do střetu s mnoha individuálními útočníky svého týmu – nejpamátnější je ztráta důvěry a konec Tammyho Abrahama, dále Romelua Lukakua a i Tima Wernera.

Ke konci minulé sezony Chelsea alespoň začala zlepšovat svůj podíl sekvencí končících střeleckým pokusem, než se v tomto konkrétním ukazateli během posledních zápasů Tuchelova vedení na začátku této sezony vrátila do starých kolejí.

Tým se pak po většinu Potterova působení stával stále pasivnějším a méně hrozivým, než dosáhl určitého pozitivního pokroku – i když přišel příliš pozdě na to, aby obnovil důvěru příznivců a vlastníků v jeho schopnost dohlížet na dlouhodobější přestavbu.

Ani jeden z manažerů nedokázal vnést větší chladnokrevnost do útoku, který už několik let zaostává za mnoha soupeři Chelsea.

Jedním z dobrých statistických způsobů, jak změřit útočnou zdatnost týmů a jednotlivců, je odečíst jejich neproměněné npxG od jejich neproměněných gólů: jinými slovy, vstřelili více nebo méně gólů z otevřené hry, než se vzhledem ke kvalitě vytvořených šancí očekávalo?

Tato konkrétní metrika neeliminuje vliv geniality či chyb brankářů ani většího množství štěstí či smůly, ale sledování tohoto čísla v průběhu více sezón poskytuje poměrně spolehlivé vodítko k tomu, které týmy a hráči svými gólovými zisky trvale překonávají očekávání.

Obecně řečeno – a v jednotlivých sezónách může docházet ke značným výkyvům – nejlepší týmy a jednotlivci mají tendenci překonávat své nepenaltové součty xG po delší dobu.

První graf níže ilustruje, že Chelsea je na nejlepší cestě k tomu, aby potřetí za posledních šest sezón Premier League nedosáhla lepších výsledků v porovnání se svými non-penalty xG. Druhý graf ukazuje, že jsou jedinými členy tradiční „velké šestky“, kteří v posledních šesti sezónách v průměru vstřelili méně gólů z otevřené hry, než se očekávalo.

Ne náhodou neměla Chelsea po většinu tohoto období žádného spolehlivého střelce Premier League, což je skutečnost, která možná do jisté míry vysvětluje kroky, které loni v létě vedly k příchodu Raheema Sterlinga a Pierra-Emericka Aubameyanga na Stamford Bridge.

První snímek v níže uvedeném grafu znázorňuje, jak tito dva a další nejlepší střelci ligy v průměru od sezóny 2017–18 v různé míře překonávali své nepenaltové xG – a druhý kontrastuje jejich úsilí s historicky „směšnou“ sezónou Erlinga Haalanda v Manchesteru City v sezóně 2022–23.

Chelsea zjevně nemá ve svém nadupaném kádru nikoho, kdo by se vzdáleně vyrovnal jeho třídě v poslední třetině hřiště. Posledním hráčem č. 9 na Stamford Bridge, který vstřelil 20 gólů v Premier League za 1 sezónu, byl Diego Costa v sezóně 2016–17 a od Abrahama před třemi lety nikdo nevstřelil 15 nepenaltových gólů v nejvyšší soutěži.

Problém je však větší
Kromě nově příchozích Aubameyanga a Sterlinga spolehlivě překonal svůj nepenaltový xG za poslední čtyři roky pouze Mason Mount. Zejména Werner a Kai Havertz výrazně zaostávají za svými výkony, přičemž grafická slideshow níže také podtrhuje, jak moc klubu chyběla nejlepší verze Edena Hazarda.

Chelsea v létě hledá posily do útoku a již dokončila dohodu o podpisu francouzského útočníka Christophera Nkunku z RB Lipsko. Je lákavé dojít k závěru, že Chelsea v posledních letech prostě jen špatně nabírala hráče na útočné pozice, což může být v některých případech pravda – ale také to ignoruje skutečnost, že mnoho útočníků, kteří do klubu přišli, pak zaznamenalo pokles své produkce v klíčových oblastech.

Něco z toho se dá očekávat, když se do Premier League stěhují z jiných soutěží, a také když opouštějí kluby, kde byli nespornou útočnou jedničkou, v prostředí, kde se od nich očekává, že budou součástí kolektivu hvězd. Nezdá se však, že by tyto problémy trápily hráče přestupující do City nebo Liverpoolu – dvou klubů se zavedenými a vysoce produktivními útočnými systémy, alespoň ne v takové míře.

Je to případ toho, že Chelsea podepisuje špatné hráče, nebo toho, že Stamford Bridge je stále častěji místem, kam útočníci odcházejí a kde ztrácejí rytmus a jistotu v systémech, které je maximálně nevyužívají? Stojí za zmínku, že Havertz v každé ze svých dvou posledních sezón v předchozím klubu Bayer Leverkusen výrazně překonával své nepenaltové xG, stejně jako Werner ve svém posledním ročníku 2019–20 v RB Lipsko.

Nic z toho, co jsme v této sezoně viděli v útoku Chelsea, nelze oddělit od chaosu posledních 18 měsíců v klubu a od rozsáhlých změn, za nimiž stojí noví majitelé Todd Boehly a Clearlake Capital, a které dezorientovaly všechny na hřišti i mimo něj.

Je například příliš brzy na to, abychom vůbec začali hodnotit lednové posily Mykhaila Mudryka nebo Noniho Maduekeho, vzhledem k jejich relativnímu nedostatku minut a času na adaptaci, i když jejich přítomnost v týmu přispěla k nedostatečné plynulosti Chelsea. Sterling zklamal, ale nejlepší sezony v City prožil jako hráč, který si nabíhal do volných prostorů v jasně definované taktické roli ve funkčním systému – ne jako typ hráče, který vezme balón, a sám něco vymyslí, tak jako jsme tomu byli zvyklí u krále Edena.

Příští sezona přinese opět nové výzvy, a to nejen s příchodem Nkunkua.

Mountova budoucnost je nejistá, zatímco Christian Pulisic a Hakim Ziyech pravděpodobně odejdou a udržet vypůjčeného Joaa Felixe bude velmi nákladné. Romelu Lukaku je téměř jistě příliš drahý na to, aby byl prodán, ale je stále dost dobrý na to, aby ho jeho mateřský klub využil? Kolik peněz bude k dispozici na doplnění útočného mixu Chelsea?

Dobrou zprávou pro Potterova nástupce na plný úvazek je, že laťka pro zlepšení útoku tohoto týmu může být jen stěží nižší; dokonce i dohled nad změnou z „historicky špatného“ na „neuspokojivý“ se bude kvalifikovat jako krátkodobý úspěch.

V dlouhodobějším horizontu však bude muset kdokoli, kdo se ujme funkce, najít zásadnější řešení v poslední třetině hřiště, pokud se má Chelsea považovat za velký tým, který může myslet na boj o titul nebo na pravidelnou účast v Lize mistrů.