Očima fanouška: Složité období

Říjen se zatím určitě nevyvíjí podle představ Antonia Conteho. Zranění důležitých hráčů v kombinaci se slabou formou některých dalších jedinců znamenalo, že si londýnští Blues připsali sérii tří zápasů bez výhry. Tuto sérii protrhli až vítězstvím proti Watfordu a Evertonu, ovšem ani jedno z nich se nerodilo lehce.

Problémy s budováním hry

Na rozdíl od loňského podzimu má Chelsea v současné době podstatné potíže při postupné rozehrávce od stoperů proti soupeřům, kteří ji napadají ve vyšších pozicích. Celek Antonia Conteho již totiž ztratil efekt překvapení, který v prvních 6 měsících díky přechodu na formaci 3–4–3 získal.

Tehdy soupeři nevěděli, jakým způsobem se s pohybem jednotlivých hráčů vyrovnat a jakým způsobem napadat defenzivní trojici, která se starala o postupnou rozehrávku. S postupem času ale stále více mužstev začalo nastupovat také v rozestavení s tříčlennou/pě­tičlennou obrannou řadou, případně odkrylo tradiční přechody londýnského mužstva z obrany do útoku a dokázalo je eliminovat i při využití klasické čtyřčlenné obrany.

Onen přechod soupeřů na pětičlennou defenzivní řadu tak trochu sebral vítr z plachet křídelním obráncům Chelsea. Proti čtyřčlenné řadě totiž měli více prostoru, v ofenzivní fázi se často stávali těmi volnými hráči, jelikož krajní záložníci soupeře neměli za úkol se s nimi zatahovat do tak defenzivních pozic, případně tyto úkoly měli, ovšem neplnili je svědomitě. Především Victor Moses z toho obzvláště těžil, na pravé straně byl totiž často volným hráčem pro rychlé otočení hry, načež si následně mohl míč převzít do prostoru a díky své rychlosti a přímočarosti atakovat obránce soupeře v situaci 1 na 1, ve kterých bývá dominantní. Jakmile ale soupeř svou obrannou linii rozšíří a hraje také na pět beků, má křídelní obránce Chelsea méně prostoru, méně času na převzetí míče, je rychleji pod tlakem a pokud pak k souboji 1 na 1 přece jenom dojde, nekoná se tak na kraji pokutového území, nýbrž u postranní čáry, což je samozřejmě mnohem méně nebezpečné.

Poslední protivníci (Arsenal, Manchester City, AS Řím) také trochu změnili způsob, jakým přistupovali k našim křídelním obráncům, což nám opět trochu způsobovalo problémy. Obvykle se totiž při vysunutějším napadání krajní obránce soupeře navázal na křídelního obránce, který pak pod tlakem převzal přihrávku od stopera a Moses levačkou/Alonso pravačkou následně směřoval dlouhý míč na útočníka, který měl za úkol balón podržet a hru dostat na druhou stranu. Tyto celky však našim křídelním obráncům ponechali čas na míči a své krajní obránce v takové chvíli ponechali v základním postavení, pokud se tedy Moses/Alonso uchýlili k takovému způsobu hry, měl hrotový hráč proti sobě o jednoho hráče navíc a bylo pro něj tak daleko těžší míč udržet, kvůli čemu tato variace hry najednou nebyla vůbec nebezpečná.

Poslední problém svěřenců Antonia Conteho při postupném útoku vidím v tom, že z přípravné fáze docela výrazně zmizela trpělivost. Až příliš brzy se naši hráči snaží o dlouhý míč, o balón za obranu, bohužel jejich úspěšnost je ale dosti nízká, tudíž se nedostáváme do nebezpečných pozic, pouze odevzdáváme balón. Celkově je naše postupná rozehrávka dosti sterilní a čitelná – začneme rozehrávkou na pravého stopera, načež nastávají pouze tři situace – přihrávka na křídelního obránce, který se snaží z jedničky najít útočníka, nebo přihrávka na podhrotového hráče, který se snaží zakombinovat se svými kolegy, případně přijde zpětná přihrávka na brankáře a odkop. Osobně mi schází větší variace třeba ve formě rychlého otočení hry – začít budovat hru na pravé straně kombinací mezi stoperem, podhrotem a křídelním obránce, následně oslovit středního záložníka a otočit hru, čímž bychom se dostali z prostoru, kde jsme pod výrazným tlakem. Zatím jsem pokusy o otočení hry viděl až ve chvíli, kdy jsme míč dostali pod kontrolu mezi našimi ofenzivními hráči, ale stálo by za to přijít s nějakou variací hry, kdy dojde k rychlému otočení již v prvotní fázi na vlastní polovině – ať už pomocí krátké kombinace či dlouhého míče.

3–5–2

V několika utkáních Chelsea využila také formaci 3–5–2, ve které je ale větší nebezpečí, že tým ztratí svou herní tvář.

S budováním hry pak mají Blues totiž ještě větší problémy – proti Manchesteru City nebo AS Řím bylo pro ně extrémně těžké, aby se vůbec nějak vymanili z protivníkova sevření a přešli z obrany do útoku. Absence jednoho hráče mezi liniemi je poměrně citelně znát, poněvadž Chelsea pak ztrácí možnosti ke své typické rozehrávce.

Při postupném útoku se pak přechod vpřed limitoval na rozehrávku na pravého stopera, od kterého létaly dlouhé míče na Moratu – jiný úspěšný způsob, jakým přejít do ofenzivy, svěřenci Antonia Conteho nevykazovali.

Nebylo by ovšem správné tvrdit, že má ona formace jen jednoznačně nevýhody. Ostatně pokud přihlédneme k tomu, že proti Atlétiku jsme v tomto rozestavení podali nejlepší výkon v sezóně. Ovšem dá se podle mě s jistotou říct, že proti vytaženému a agresivnímu presinku pak nemáme efektivní mechanismy, kterými prorazit ono soupeřovo napadání.

Navzdory tomu tato formace přináší i jisté výhody – například v zápase s Atlétikem fantasticky fungovala spolupráce mezi Hazardem a Moratou, kteří spolu dokázali hned několikrát efektivně zakombinovat. Conte po svých útočnících chce, aby se nenacházeli na stejné horizontální ani vertikální úrovni, ale aby se jeden z nich stáhl lehce pod druhého a nacházel se na diagonále od svého kolegy. To kvůli tomu, aby potom bylo možné zrealizovat typické kombinace – níže postavený hráč jen lehce změní směr míče za sebe, okamžitě podnikne náběh vpřed, zatímco jeho kolega mu balón z prvního doteku vrátí, což se obráncům velmi těžce brání. Případně pokud jde už na staženějšího útočníka diagonální přihrávka, může balón jednoduše překročit – zbytek akce pak zůstává stejný.

Hlavní výhodou této formace ovšem vidím v tom, že při rychlých protiútocích máme z defenzivního bloku uvolněné hned dva skvělé ofenzivní hráče – Moratu a Hazarda. Tuto výhodu parádně odkryl duel s AS Řím. Italský celek byl sice po celý první poločas lepším celkem, dominoval a vytvořil si více nebezpečných šancí, navzdory tomu zhruba tak pětkrát lacině ztratil balón ve středu pole – a pokaždé z toho díky ofenzivní dvojici byla poměrně nebezpečná situace včetně dvou branek. Navzdory tomu souhlasím, že bez efektivního mechanismu, kterým bychom byli schopni i pod tlakem přejít z obrany do ofenzivy, se toto rozestavení pro nás stává až příliš zranitelným.

Individuální výkony

Pravděpodobně největší individuální zhoršení oproti minulé sezóně zaznamenal Cesar Azpilicueta, který si za angažmá v Chelsea prochází zřejmě největším výpadkem. Je zcela přirozené, že každý hráč občas udělá chybu při samotném bránění – prohraje hlavičku před brankářem, nechá se obejít útočníkem soupeře případně udělá zbytečný faul. Tyto prohřešky se v kariéře přihodí i těm nejlepším stoperům. Ovšem Cesar v posledních zápasech udělal i několik chyb v technice bránění či pozičním postavení, což jsou v jeho podání naprosto netypické chyby. Typickým příkladem může být branka Kolarova na 2:1 v zápase s AS Řím. Levý bek Říma měl míč u postranní čáry, Azpilicueta tak měl jeho napadání přenechat Zappacostovi a jen za ním zajišťovat prostor. Místo toho se k němu ale vydal také, odkryl za sebou moře prostoru, čehož Kolarov nakonec patřičně využil.

Zároveň doufám, že Azpilicuetu již nebudeme využívat na postu křídelního obránce. On si sice umí poradit i pod tlakem a samotný problém tak není v jeho technice, respektive v tom, co dělá s balónem u nohy. Daleko větší potíž tkví v tom, jak se španělský bek chová bez míče. Na rozdíl od ostatních křídelních beků není dynamický, na přechod svých spoluhráčů vpřed reaguje pomalu, a tak nám pak občas chybí jedna možná varianta pro přihrávku v ofenzivních pozicích. V tom je třeba znatelný rozdíl proti Zappacostovi, který jde do sprintu prakticky okamžitě po zisku míče, případně hned ve chvíli, kdy se jeho spoluhráčům podaří přechod do ofenzivnějších po­zic.

To právě nová letní posila z Turína začíná pomaličku ukazovat svůj potenciál. Na Zappacostovi tedy je znát, že to rozhodně není hotový produkt a například na tempo a kvalitu hry v Champions League si stále musí zvykat, navzdory tomu u něj vidím předpoklady pro to, aby uspěl. Je na něm znát, že jde skutečně o pracovitého hráče, který nevypustí jediný sprint vpřed a ačkoliv se to nezdá, umí vybruslit i z velmi složitých situací. Navíc se nebojí jít do tahu a na soupeře si troufnout i v individuálním souboji – rozhodně tu tedy je předpoklad, že se vzrůstajícím herním časem poroste i jeho aktuální výkonnost.

To jeho kolega z obrany, Andreas Christensen, vypadá jako hotový fotbalista. V zápasech, které doposud odehrál, působil až na pár výjimek suverénním dojmem, dokázal uhlídat útočníky soupeře, situace řešil s přehledem a sebejistě se prezentoval i při hře s míčem. Zatím jedinou drobnou výtku bych směřoval na volbu jeho přihrávek, kdy sice vůbec nekazí, ovšem všechno řeší čistě na jistotu – krátké míče na křídelním obránce či krajní střední stopery. Pokud by se mu do hry podařilo přidat trochu kolmější způsob rozehrávky případně občasné otáčení hry diagonálou do křídle ve stylu Davida Luize, neměla by jeho hra snad vůbec žádné slabiny. Zdá se, že post středních obránců máme i do budoucna pokryt opravdu výtečně.

247 komentářů

reklama
Zapojit se do diskuze

Pouze přihlášení uživatelé mohou přidávat nové komentáře.

Přihlašte se, anebo využijte jednu z nabízených metod pro založení uživatelského účtu.

Po kliknutí vám bude načtena neinteraktivní verze komentářů

V této verzi nedochází k automatickému zobrazování nových komentářů či informací o hodnocení ostatních uživatelů.

Doporučujeme povolit Javascript a používat interaktivní výpis.

Pokud se načtení nezdaří, tak stránku obnovte nebo pokračujte na neinteraktivní verzi.

Pouze přihlášení uživatelé mohou přidávat nové komentáře.

Přihlašte se, anebo využijte jednu z nabízených metod pro založení uživatelského účtu.

Celkem 247 komentářů