Očima fanouška: Analýza formace 3-4-3

Fotbalový říjen v Anglii patřil londýnské Chelsea, která v něm porazila postupně Hull a Leicester City, Manchester United a Southampton s celkovým skóre 11:0. Velkou zásluhu na tom má změna formace a přechod na Conteho oblíbenou variaci se třemi stopery. Rozestavení 3–4–3 zatím širokou fotbalovou veřejnost okouzlilo a protivníkům se ještě nepodařilo najít tu správnou protizbraň.

Tříčlenná obrana

Pro Chelsea je velmi důležité, že ji tato formace doposud vždy umožnila hru efektivně budovat už od obranných řad. V rozestavení 4–3–3 či 4–2–4 se v tomto ohledu potýkala s vážnými problémy – a to především v duelech s Liverpoolem a Arsenalem, tedy s týmy, které využívali poměrně agresivní a vytažený presink.

S pomocí současného systému 3–4–3 si však londýnský celek pravidelně vytváří volného hráče v první linii rozehrávky. To samo o sobě samozřejmě nestačí – je stejně tak důležité tuto výhodu pořádně využít a zmíněného volného hráče dostat na balón.

Kvůli tomu se ostatně obranná trojice při hře s míčem roztahuje prakticky po celé šířce hřiště – snaží se tím maximalizovat prostor, který má pak daný hráč k dispozici. Velmi důležitá je pak i mentalita oněch krajních středních obránců (při hře proti jednomu či dvěma útočníkům totiž pravidelně plní onu roli volného hráče) – je důležité, aby míče aktivně vyváželi do záložní řady a nebáli se hrát kolmé přízemní míče na křídelního hráče či diagonální přihrávky po zemi na útočníka, nikoliv jen jednoduché balóny do strany na křídelního obránce.

Podstatnou roli pak hraje jistě i fakt, že hráči soupeřů nemají téměř žádné zkušenosti s hrou proti této formaci. Pokud někdo využíval variantu se třemi středními obránci, obvykle se jednalo o rozestavení se dvěma hrotovými forwardy, čili 3–5–2 či 3–4–1–2. Především pro krajní záložníky je ona formace 3–4–3 nejzákeřnější. Pokud čelíte zmíněné variaci se dvěma útočníky, obvykle za sebou máte volného krajního obránce, kterému můžete vysunutého křídelního obránce protivníka pustit a zachovat tak své poziční postavení v záložní řadě. Proti formaci 3–4–3 je to však složitější, jelikož obvykle krajní obránce obsazuje jednoho z trojice ofenzivních hráčů soupeře. Krajní záložník pak buď musí následovat křídelního obránce, čímž se ale dostane do extrémně defenzivní pozice, odkud se bude jen velmi složitě účastnit rychlého kontru, nebo jej nechat kompletně volného, čehož ale zase může soupeř docela efektivně využít.

Jako možné řešení těchto problémů může posloužit přizpůsobení se v podobě přechodu na pětičlennou obrannou řadu, kde jsou jasně dané individuální orientace defenzivních hráčů – křídelní bek brání křídelního beka soupeře, zatímco krajní stoper si všímá jednoho z ofenzivní trojice. Potíž ovšem je, že někteří obránci se v tomto rozestavení necítí příliš pohodlně (stopeři zde musí zajišťovat kraje hřiště, na což není každý hráč zvyklý), zároveň je jej nutné pořádně nacvičit, jinak tahle změna může mít negativní efekt na kvalitu ofenzivní fáze – například v tom ohledu, že se křídelní obránci dostatečně nevytahují, zůstávají v konzervativních pozicích a celek pak musí kombinovat na úzkém pruhu, což se soupeři lehce brání.

Poziční dynamika křídelních beků

Jeden z klíčových komponentů hry londýnské Chelsea představuje chování křídelních obránců. Jejich pohyb a pozice na hřišti je podstatná při vytváření volného prostoru a manipulaci soupeřovy defenzivy.

Při postupné rozehrávce nejprve každý z nich začíná na úrovni záložní linie, případně v prostoru mezi ní a obranou protivníka. Jakmile se však balónu zmocní krajní stoper, který má prostor a čas k zahájení útoku, dochází k následujícímu posunu – křídelní obránce z dané strany si sbíhá do hlubší pozice, zatímco ten na protější straně se vysouvá až na úroveň defenzivní linie soupeře.

Bližší křídelní obránce se stahuje hned z několika důvodů – zaprvé tím nabízí stoperovi možnost jednoduché přihrávky a možnost hrát okolo defenzivního bloku soupeře (po nahrávce od stopera může z jednoho doteku míč adresovat na ofenzivní hráče buď do nohy, nebo za obranu). Zadruhé se tímto pohybem snaží odtáhnout jednoho z defenzivních hráčů a otevřít tak větší prostor pro vertikální přihrávku na podhrotového hráče (nejčastěji Hazard či Pedro). A nakonec je také tento mechanismus nezbytný pro jednu z typických akcí – se stahujícím se obráncem se obvykle naváže krajní záložník protivníka, čímž se za ním otevře prostor. V zápasech s Leicesterem a Evertonem pak byla několikrát k vidění jednoduchá akce, kdy krajní stoper kolmicí osloví podhrotového hráče, který z prvního doteku míč jen lehce posune za sebe do strany, kam okamžitě následuje náběh obránce, na kterého soupeřův záložník obvykle nestihne reagovat.

Křídelní obránce na druhé straně se vysouvá takřka až na úroveň obrany soupeře kvůli tomu, aby tuto linii co nejvíce roztáhl, v případě, kdy se týmu podaří prokombinovat do finální třetiny hřiště, byl volbou pro rychlé otočení hry, a zároveň také kvůli tomu, aby zatlačil krajního záložníka soupeře do značně defenzivního postavení – pokud pak Chelsea potřebuje restartovat svou kombinaci, stačí jednoduché otočení hry na druhého krajního stopera, který by měl mít k dispozici opět značné množství prostoru.

Typické příklady rozehrávky

Proti Leicesteru si tým Antonia Conteho několikrát vypracoval slibnou pozici díky kombinaci Hazarda s Alonsem na levé straně hřiště. Leicester v defenzivě využívá pozičně orientovaný blok, což znamená, že se i krajní záložníci pohybují v souladu s pozicí míče, hráče na kraji ponechávají volného a přivírají střed pole, kvůli čemu tedy byla v úvodní fázi přihrávka na podhrotového hráče uzavřená, jelikož ji blokoval právě krajní záložník Leicesteru.

Chelsea se ovšem tohoto problému zbavila jednoduchým mechanismem – prvotní přihrávka od stopera obvykle směřovala na křídelního obránce, kterého se vydal do strany napadat krajní záložník soupeře. Okamžitě však následoval zpětný balón na stopera, který pak už měl otevřený prostor k tomu, aby do hry zapojil podhrotového hráče. Ten na sebe navázal krajního beka soupeře a z prvního doteku jen prodloužil míč za sebe na nabíhajícího křídelního obránce, jehož pohyb soupeř ve většině případů nedokázal zachytit.

V utkání s Manchesterem United vypadal typický přechod do ofenzivní části londýnského celku následovně – tým Joseho Mourinha využíval pasivní a zatažené defenzivy v rozestavení 4–5–1, kdy krajní záložníci osobně následovali pohyb křídelních obránců domácího celku. Zlatan Ibrahimovič v defenzivní fázi hry nebyl příliš aktivní a obvykle se pohyboval u Davida Luize, kdy měl za úkol zamezit tomuto hráči v rozehrávce. Chelsea se však vyskytl velký prostor na krajích hřiště, kterého celkem dobře využila.

Úspěšná akce obvykle započala tím, kdy se na balón dostali střední záložníci – to vylákalo jednoho ze středopolařů United, který se vydal hráče s míčem napadat. Záložník Chelsea pak však nic složitého nevymýšlel, počkal, až soupeře vyláká z pozice a následně balón předal krajnímu stoperovi, před kterým se otevřelo moře prostoru na vyvezení míče, načež mohl adresovat přihrávku do nohy na podhrotového hráče či útočníka a tím hru posunout do nebezpečného prostoru.

Největší potíže s budováním hry tak Blues zaznamenali ve střetnutí se Southamptonem. Ten totiž vyrukoval s formací 4–3–3, přičemž poměrně aktivně onu postupnou rozehrávku napadal. Oba křídelní hráči napadali krajní stopery tak, že zároveň blokovali potenciální pas na křídelního obránce – kvůli tomu tak Chelsea celkem velké množství balónů rozehrávala dlouhým nákopem vpřed, což ale není příliš efektivní, jelikož existuje celkem značná šance, že tým o míč přijde. Nepomohlo pak ani to, že se oba krajní stopeři dostatečně neroztahovali, kvůli čemu pak Chelsea hrála v prvotní fázi na úzkém prostoru a pro hráče Southamptonu bylo poměrně snadné je efektivně napadat.

Pokud se ale podařilo tuto úvodní linii prolomit – ať už kolmým míčem do nohy či získáním odraženého balónu po dlouhém nákopu – mohli svěřenci Antonia Conteho využít volných křídelních obránců. Krajní útočníci soupeře se po presinku stoperů nestihli včas vrátit, zatímco krajní obránci si museli všímat podhrotových hráčů. Kdyby tomu tak nebylo a místo toho by napadali křídelní beky, otevřelo by to velké kapsy prostoru, do kterých by mohli, Pedro, Hazard a Costa nerušeně nabíhat. Poměrně efektivní způsob vedení ofenzivních akcí pak tedy představovalo rychlé otočení hry na druhého křídelního obránce, na což se navázaly diagonální náběhy za obranu – těmi se buď odtáhli obránci domácích a vytvořil se prostor, nebo (jestliže je soupeř nezachytil) se tak útočník sám mohl dostat do vyložené šance (úvodní branka Hazarda).

Role útočného tria

Pro soupeře je pak situace ještě těžší díky dobré dynamice útočného tria v podobě Hazarda, Pedra a Diega Costy. Ti ve většině případů zachovávají – jak by řekli Angličané – solidní „depth dynamic“. Mnoha týmům se nezřídka stává, že si všichni ofenzivní hráči chodí buď pro míč pouze do nohy, tudíž pak nikdo netlačí obranu protivníka do větší hloubky, defenzivní linie se může posunout nahoru a značně tak zmenšit prostor mezi liniemi. (Příkladem může být například Chelsea ze sezóny 13/14) Druhou možnost představuje naopak situace, kdy si tito hráči žádají míč spíše do pohybu za obranu, jenže následně nikdo neokupuje prostor mezi liniemi a tým je nucen hrát dlouhé míče, které obvykle nemají velkou efektivitu.

Útočné trio londýnského mužstva se řídí jednoduchými zásadami, díky kterým se relativně daří držet balanc mezi pohybem proti míči a za obranu (přispívá k tomu i odlišná herní charakteristika Pedra a Hazarda). Podhrotový hráč na straně, kde se nachází balón, obvykle začíná na úrovni zadní řady protivníka v prostoru mezi krajním a středním obráncem. Následně si sbíhá pro míč tak, aby mu mohl přihrávku adresovat krajní stoper. Střední útočník má v takový moment tři možnosti – držet svou pozici u středního obránce, podniknout náběh do odkrytého prostoru za sbíhajícím podhrotovým hráčem, nebo si také seběhnout pro případnou přihrávku. Hlavním cílem třetí možnosti je však především snaha o vytažení středního obránce a vytvoření volného prostoru. Podhrotový hráč ze slabé strany (nenachází se na ní míč) obvykle začíná v prostoru mezi liniemi a na seběhnutí hrotového útočníka reaguje přesně opačně – náběhem za defenzivní linii soupeře. Taková akce v podstatě předcházela úvodní brance Pedra v duelu s Man United.

V momentě, kdy se Chelsea usadí v ofenzivní třetině hřiště, mají tito hráči určitou volnost. Nezřídka je totiž k vidění herní schéma, kdy se Pedro i Hazard pohybují na stejné straně hřiště a snaží se o vzájemnou kombinaci.

Defenzivní stránka

V defenzivní fázi Chelsea vychází ze základního postavení 5–4–1, kdy se podhrotoví hráči zatahují do záložní řady a křídelní obránci na úroveň stoperů.

Chování londýnského celku je značně flexibilní – v některých zápasech a určitých situacích se zatáhne do hlubšího, pasivnějšího bloku, naopak v jiných momentech zase dává přednost aktivnějšímu napadání.

V tomto systému však svěřenci Antonia Conteho dokáží bez míče působit kompaktním dojmem, což je velký rozdíl jak oproti loňské sezóně, tak i letošním výkonům ve formaci 4–3–3 či 4–2–4.

I tak se ale v defenzivní fázi londýnského týmu vyskytují určité nedostatky, kterých mohou kvalitnější soupeři využít. Pokud se Chelsea rozhodne aplikovat vysunutější presink, na pravé straně občas dochází ke ztrátě kompaktnosti a protivník tak může tento pokus o napadání celkem snadno prolomit. Poté, co se Pedro vydává napadat stopera soupeře, se občas stává, že Moses jeho pohyb nenásleduje a zůstává ve svém defenzivním postavení, díky čemu pak může krajní obránce soupeře míč nerušeně převzít a vyvést. V těchto momentech je potřeba, aby Moses opustil hráče, kterého zrovna střeží, a přesunul se ke krajnímu bekovi, zatímco jeho původní postavení převezme Azpilicueta.

Na levé straně Chelsea jen málokdy vyvine takový tlak na míč, který by vedl ke ztrátě soupeře, a to kvůli tomu, že Eden Hazard v této fázi hry poměrně často odpočívá. Toho může využít krajní obránce soupeře, nicméně ten si na stranu druhou musí dvakrát rozmyslet, zda se do ofenzivy skutečně vydá a bude riskovat, že tento prostor pro belgické reprezentanta odkryje při případné ztrátě balónu. Případnou absenci Hazarda v defenzivě pak vynahrazuje pohyb Matiče, který této straně velmi často vypomáhá.

Třetí drobný nedostatek souvisí s menším vzrůstem Azpilicuety. V kombinaci s nedostatečným tlakem na míč, který Chelsea produkuje na své levé straně, se může jednat o slabinu, kvůli které londýnský celek inkasuje pár branek. Pokud bude protivník disponovat vysokým hrotovým útočníkem, může svou ofenzivní strategii budovat ohledně kombinací po své pravé straně s následnými centry na zadní tyč, kde může být Azpilicueta izolovaný v hlavičkových soubojích proti útočníkovi soupeře, který bude mít výškovou převahu. O něco takového se ostatně pokoušel Manchester United, a ačkoliv se mu nepodařilo skórovat, ocitl se po podobných akcích Zlatan Ibrahimovič ve dvou velmi solidních příležitostech.

Navzdory faktu, že si v dosavadních utkáních počínala defenziva Chelsea velmi dobře a svým protivníkům nedovolila mnoho příležitostí ke skórování, dokonalá ještě rozhodně není a Antonio Conte se bude v nejbližší budoucnosti jistě snažit tyto (byť drobné) nedostatky průběžně odstranit.

75 komentářů

reklama
Zapojit se do diskuze

Pouze přihlášení uživatelé mohou přidávat nové komentáře.

Přihlašte se, anebo využijte jednu z nabízených metod pro založení uživatelského účtu.

Po kliknutí vám bude načtena neinteraktivní verze komentářů

V této verzi nedochází k automatickému zobrazování nových komentářů či informací o hodnocení ostatních uživatelů.

Doporučujeme povolit Javascript a používat interaktivní výpis.

Pokud se načtení nezdaří, tak stránku obnovte nebo pokračujte na neinteraktivní verzi.

Pouze přihlášení uživatelé mohou přidávat nové komentáře.

Přihlašte se, anebo využijte jednu z nabízených metod pro založení uživatelského účtu.

Celkem 75 komentářů