Didier Drogba

Celé jméno: Tébily Didier Yves Drogba
Přezdívka: Didi
Twitter účet:
Datum narození: 11. března 1978 (46 let)
Místo narození: Abidjan, Pobřeží Slonoviny
Výška: 188 cm
Debutový zápas: 18. 8. 2014, Burnley 1:3 Chelsea
Předchozí kluby: Le Mans, Guingamp, Marseille, Chelsea, Shangai Shenhua, Galatasaray
Přestupová částka: zdarma
V klubu od: 25. července 2014
Smlouva do: 30. června 2015

Životopis

Začínal na pozici pravého obránce, s čímž však nebyl spokojen jeho strýc a prohlásil větu, která Didimu změnila život: „Ve fotbale se lidé zajímají jen o útočníky. Proč hrát vzadu, tvé místo je v útoku!“ A tak „Titi“ nastartoval kariéru forvarda.

Nejdřív Abbeville, pak Tourcoing, působiště i bydliště měnil Drogba často, stejně jako strýc Michel. V roce 1991 se jeho rodiče rozhodli nastálo přestěhovat do Francie, aby na svého syna měli v jeho dospívání větší dohled. Důsledek se dostavil okamžitě, Didier měl vždy na prvním místě fotbal a školu lehce zanedbával, nebylo tak překvapením, že poslední ročník základní školy zdárně nedokončil a byl nucen opakovat. Na to rodiče bleskově zareagovali, Drogbovi zakázali rok hrát fotbal a nařídili mu soustředit se pouze na učení.

Po onom roce se vrátil ke své milované hře a v 16 letech podepsal svoji první smlouvu s Levallois, klubem z předměstí Paříže, kde rovněž s rodiči žil. V poloprofesi­onálním klubu se okamžitě prosadil v dorosteneckém týmu pod vedením bývalého jugoslávského reprezentanta Srebencko Repcice, jenž si Drogbův přístup pochvaloval. „Nechtěl chodit do nočních klubů před zápasy jako jeho spoluhráči, byl to rozumný a talentovaný kluk,“ říkal.

Kromě chování zaujal také výkony, ve dvou sezonách nastřílel 30 gólů a byl povolán do A mužstva koučem Jacquesem Loncarem. V prvním týmu musel být velmi trpělivý, jelikož manažerovu důvěru neměl a to ani přesto, že v debutu dokázal skórovat. Ačkoli hrál za chlapy pouze 10 minut, dostal se do hledáčku Guingampu, Le Mans i Paris Saint-Germain. V zápase s Caen si zlomil nohu, ani to ale neodradilo Marca Westerloppa, manažera Le Mans, aby mladou pušku vyzkoušel ve svém klubu. Na testech uspěl a do druholigového týmu se přestěhoval natrvalo.

Štěstí ale na jeho straně nestálo, záhy po přestupu si zlomil lýtkovou kost, kotník a nezdálo se, že by se mělo blýskat na lepší časy. Právě v těchto chvílích se mu ale narodil první syn Isaac. „To byl zlom v mém životě, znovu jsem začal přemýšlet pozitivně,“ vzpomíná Drogba. Jakmile své šrámy vyléčil a znovu se naplno věnoval fotbalu, stačilo mu odehrát pouze dvě utkání a vedení mu předložilo první profesionální smlouvu – v 21 letech. Didier neváhal a s Le Mans stvrdil svoji budoucnost.

Jeho sen se tak stal realitou. První úplná sezona v klubu, tedy ročník 1999/2000, byla více než slušná. Sedm branek z 30 zápasů pro nováčka není žádná ostuda, jenže Drogbovým zdravotním trablům jako by nemělo být učiněno zadost. Na sklonku následujícího roku totiž přišlo další zranění, na Didierovo místo se v přípravě na sezonu 2001/02 prosadil Daniel Cousin a pro mladého Afričana už na hrotu útoku nebylo místo.

„Titi“ se přesto nevzdal, ale pokud se dostal na hřiště, tak pouze na křídle a není tak divu, že ani on, ani nový trenér Thierry Goudet s jeho výkony spokojeni nebyli. V lednu 2002 pak Drogba druholigové působiště opouští a posouvá svoji kariéry na vyšší stupínek – do klubu Ligue 1, Guingampu.

Od roku 1999, kdy do Guingampu přišel manažer Guy Lacombe, si tento kníratý manažer přál Drogbu do svých řad. Sice až v roce 2002, nicméně za absurdních 150 tisíc eur ho vedení západofrancouzského svému lodivodovi přivedlo. Vstup do nového klubu se Didierovi povedl a ukázal, že byl dobrým nákupem. Další zápasy už se ale příliš podle představ nevyvedly a postupně se ze sestavy vytratil. V druhé polovině sezony 2001/02 nastoupil urostlý útočník k 11 střetnutím, v nichž se mu podařilo vsítit pouze tři branky.

I přes nepovedený závěr ligového ročníku se Drogba rozhodl setrvat v úsilí a dokázat, že do základní sestavy patří a za svůj charakter byl záhy odměněn. Do prvního zápasu sezony 2002/03 sice od první minuty nezasáhl, přesto sehrál rozhodující roli. Ještě dvacet minut před koncem byl stav 3–1 v neprospěch Guingampu, poté ovšem nastoupil na hřiště bijec se spletenými copánky. Okamžitě po příchodu oživil hru a provinční klub se dostával do náporu, jež vyústil v drama do posledních minut. V 89. minutě snížil na 2–3 Bardon a pak už přišla „Titiho“ chvíle. Ve čtvrté nastavené minutě převzal ve vápně dlouhý míč ze středu pole, odstavil tělem protihráče a z 10 metrů nedal Coupetovi šanci.

Právě tento duel byl dost možná spínačem, který nastartoval Drogbovu fantastickou kariéru, v září 2002 navíc debutoval i v reprezentaci. Guingamp sezonu skončil na skvělém sedmém místě, k němuž mu výraznou měrou pomohl právě kanonýr z Pobřeží Slonoviny, který zatížil soupeřova konta hned sedmnáctkrát.

Ihned kolem něj začaly kroužit skautové zvučných klubů, nakonec 25letého útočníka ukořistil jeden z nejslavnějších klubů ve Francii Olympique Marseille za 6 milionů eur a splnil tak „Titimu“ jeho dětskou touhu. Ještě rok a půl zpátky Drogbu Guingamp kupoval za 150 tisíc eur, za 18 měsíců tedy jeho cena stoupla 40tinásobně. A nejen to, silově výjimečně vybavený fotbalista se během tohoto období vypracoval z náhradníka druholigového klubu v jednu z největších hvězd jednoho z nejlepších klubů v zemi.

Najednou se Didi ocitl v úplně jiném světě. V Marseille každý fotbal hltal, místní Olympique byl tématem k hovoru číslo jedna. Fanoušci ho zastavovali, prosili o podpis nebo fotku, v metropoli se stala z „obyčejného“ fotbalisty celebrita. V roce 2003 Marseille lehce ustoupila ze své nedávné slávy, avšak i nadále byla jedním z nejsilnějších týmů Evropy. Sezona 2003/04 ale jen pokračovala v sestupující tendenci, klubu se nedařilo, manažer Perrin, jenž Drogbu přivedl, byl odvolán a tým se potácel ve středu tabulky. Ani to ale ebenového střelce nezastavilo v jeho gólostroji, který zažehnul o rok dříve.

Celkově nasázel v lize 19 branek a stal se nejlepším střelcem soutěže. Na posezónním vyhlašováním pak byl zvolen i nejlepším hráčem. Urostlí obránci nejvyšší francouzské soutěže s ním sice drželi krok po fyzické stránce, technicky byl však Drogba o několik tříd jinde a díky svým kouskům, parádním gólům a v neposlední řadě neobvyklým oslavám byl brzy nejžádanějším hráčem Marseille i celé Ligue 1. Přispěly k tomu bezpochyby i ohromující výkony v Lize mistrů.

Přestože byl klub z přístavního města vyřazen z milionářské soutěže již po základních skupinách, jeho hlavní hvězdě to na lesku neubralo, možná právě naopak. „Titi“ nastřílel v šesti zápasech pět gólů a zajistil tak pokračování svého klubu alespoň v Poháru UEFA. Ani zde nepřestal své soupeře ničit a hlavně díky jeho šesti gólům v devíti duelech se Marseille prokousala až do finále přes Newcastle, Inter Milán a především v osmifinále přes Liverpool. Proti přednímu anglickému klubu se Drogba prosadil v obou utkáních. Ve finále však vyšel on i jeho tým gólově naprázdno a Valencii tak Olympique podlehl 0–2.

Didi se odnesl alespoň trofej pro nejlepšího střelce. Po Ligue 1 tak gólově ovládl i obdobu dnešní Evropské ligy. Celkově v evropských pohárech nastřádal neuvěřitelných 11 branek a není tak divu, že se stal přestupovým cílem číslo jedna pro spoustu světových velkoklubů. Po sezoně pak triumfoval i v prestižní anketě sportovního časopisu Onze Mondial – Onze d'Or. Před ním trofej například převzal Thierry Henry, po něm i Ronaldinho.

V Marseille ale strávil pouze jeden rok a už se znovu stěhoval. Tentokrát už do velkoklubu v pravém slova smyslu, za 24 milionů liber ho ruský oligarcha Roman Abramovič přilákal do londýnské Chelsea. Didier Drogba podepsal tříletou smlouvu a načal kariéru na Ostrovech. Kariéru plnou skandálů, gólů, slávy i opovržení. Popravdě řečeno ani není divu. Drogba Marseille fandil odmalička a netajil se záměrem být marseillským Paolem Maldinim a pomoci klubu bojovat o nejvyšší příčky. Přestup do Chelsea by se tak dal přirovnat k odtržení dítěte od matčina prsu. Didier neskrýval i přes nové výzvy zklamání a odcházel jen s těžkým srdcem. O důsledcích tohoto tahu jsme se mohli přesvědčit sami. Ať v tom dobrém slova smyslu… tak i v tom špatném…

Drogba svůj střelecký účet v modrém dresu načal už ve třetím zápase, proti Crystal Palace se prosadil hlavou. Slibně rozjetou sezonu však přibrzdilo zranění břišního svalu, kvůli němuž si útočník poležel více než dva měsíce. I přesto deseti ligovými góly pomohl Chelsea k titulu Premier League po 50 letech. Navázal také na galapředstavení s Marseille v Evropě a v Lize mistrů se trefil pětkrát. Nejdůležitější gól si ale připsal ve finále League Cupu proti Liverpoolu, Dudka propálil v prodloužení a zajistil svému týmu výhru 3–2.

Ročník 2005/06 začal Didier ve velkém stylu, v Community Shieldu skolil dvěma góly svého oblíbeného soupeře ze severu Londýna. Ani v této sezoně ovšem nebyl Chelsea k dispozici celý rok. V lednu 2006 totiž odjel s reprezentací Pobřeží Slonoviny a Blues v tomto období dokázali ve čtyřech ligových kláních jen jedinkrát zvítězit. „Máme sice Crespa a Carltona Colea, ale Drogba nám dává něco navíc,“ řekl tehdy José Mourinho.

Po návratu ale už znovu tým táhl a dovedl ho k obhajobě titulu a stejně jako loni vstřelil ve všech soutěžích 16 gólů. Přesto byl však terčem kritiky fanoušků Chelsea za svou hru a filmování, což ho dovedlo až k touze po přestupu z Londýna. Nakonec však svůj záměr přehodnotil. „Ano, jednu dobu jsem chtěl vážně odejít. Narážky na simulování, moji hru a další osobní problémy byly hlavním důvodem.“

Jakmile spekulace utichly, „Titi“ na začátku nové sezony, v níž chtěli Blues završit zlatý hattrick, znovu nastartoval svůj gólostroj, jež se nakonec zastavil až na čísle 33. Jako první od roku 1985 překonal hranici třiceti gólů. Poslední komu se to v Chelsea podařilo byl Kerry Dixon.

Vše jako by začalo přestupem Damiena Duffa do Newcastelu. Drogba dostal na dres „svou“ jedenáctku a dával gól za gólem. Obhajoba sice nakonec úspěchem neskončila, avšak jízda domácími poháry nemohla dopadnout lépe. Ve finále Carling Cupu se utkala Chelsea s Arsenalem a kdo jiný mohl rozhodnout než Didier. Dva jeho góly nakonec znamenaly výhru 2–1 pro Londýn – Západ. Ve finále FA Cupu pak rovněž brankou rozhodl o triumfu v FA Cupu po vítězství 1–0 na Manchesterem United v prodloužení. Jeho báječné výkony a spousta gólů mu vynesla také trofej pro nejlepšího hráče Pobřeží Slonoviny, Afriky, místo v nejlepší sestavě Premier League a cenu druhého nejlepšího hráče nejvyšší anglické soutěže. Vše se najednou zdálo být krásné…

Po vcelku úspěšném roce ovšem prostořeký Drogba znovu pohrozil odchodem a to v případě, že do klubu nepřijdou posily zvučných jmen. Nakonec se rozhodl zůstat, jenže po nepříliš vydařeném vstupu do sezony byl nečekaně odejit manažer José Mourinho a Drogbu už poněkolikáté popadla cestovní horečka. „V klubu je něco špatně, všichni víme, kdo stojí za Josého odchodem. Nic mě tu nemůže udržet, chci pryč.“ To se psal říjen 2007

Už o měsíc později přišla pro fanoušky Blues, kteří ještě nad drzým forvardem nezlomili hůl, další rána. Drogba vydal v nové životopisné DVD, v němž prohlašuje, že do Chelsea nikdy přestoupit nechtěl a z podpisu smlouvy byl znechucen. „Těžko to vysvětlit. Většina lidí asi vidí jen peníze nebo sportovní úspěchy Chelsea, ale já jsem z transferu šťastný nebyl. Když jsem podstupoval lékařskou prohlídku, doufal jsem, že budu mít problém s kolenem či jiné zdravotní potíže, abych se odchodu vyhnul,“ šokoval Drogba.

V prosinci navíc přišlo zranění menisku, operace a další z řady trablů fotbalové kariéry afrického zlého muže. Po zákroku navíc ještě utvrdil všechny fotbalově zasvěcené i nezasvěcené, že jeho prohlášení nebylo mluvení do větru. „Řekl jsem svůj názor, chci z Chelsea odejít. Už o tom uvažuji dva roky a po Mourinhově odchodu jsem si tím jistý.“ Nutno dodat, že jeho forma nebyla v tomto období zrovna valná.

Postupem času se však jeho výkony obracely o 180 stupňů a s nimi i jeho výroky. Pouhý měsíc po neoblomném přesvědčování o své velké nespokojenosti a touze odejít se do éteru dostaly tyto věty: „Řekl jsem to, co jsem říct chtěl. Myslím, že každý mému prohlášení porozuměl. Teď je to minulost. Mourinhova nepřítomnost nás ovlivnila, ale interní problémy jsme už vyřešili. Chci vyhrát Ligu mistrů a znovu získat ligový titul,“ uvedl Didier Drogba. Čemu pak má člověk věřit?

Zvláště pak po neúspěšném finále Carling Cupu, kdy se Drogba pohádal s asistentem manažera Granta Henkem ten Catem. Didi nicméně pokračoval ve zlepšeném herním projevu a především v Lize mistrů táhl Chelsea za úspěchem. Jeho chvíle slávy přišla především v odvetě semifinále proti Liverpoolu, v němž se trefil hned dvakrát a především díky němu se modří dostali do vysněného finále Champions League.

V Moskvě se chystal velký souboj mezi anglickými giganty – Chelsea a Manchesterem United. Dva nejlepší celky v Anglii, dva nejlepší týmy v celé Evropě. Utkání gólově zahájil fenomén tehdejší doby Cristiano Ronaldo, na jehož precizně nagelovanou hlavu posadil míč skvělým centrem Brown a nejlepšímu střelci Premier League a Ligy mistrů nezbylo nic jiného než ho poslat k tyči mimo dosah Petra Čecha. United měli více ze hry, do poločasu však ještě vyrovnal Frank Lampard, jenž využil několika šťastných odrazů, podklouznutí Edwina van der Sara a poslal balon do sítě. Do kabin se tak odcházelo za stavu 1–1.

Druhá polovina i prodloužení už se odehrávalo spíše pod taktovkou Chelsea, jenže bez gólového efektu. Tyč nastřelil i Drogba, v nastavených 30 minutách pak břevno Lampard. Klíčový okamžik přišel ve 117.minutě. Carlos Tévez po sportovním odevzdání míče do autu řevem hnal své spoluhráče k okamžitému napadání. To se pochopitelně nelíbilo hráčům v modrém a došlo ke strkanici, jež vyústila ve facku Didiera Drogby Nemanju Vidićovi. Červená karta a místo pokutových kopů cesta do sprch. Chelsea pak bez svého elitního exekutora selhala a v ubrečené Moskvě zbyly oči pro pláč i svěřencům Arama Granta.

Drogba byl z finálového utkání velice roztrpčen a sám sebe označil za viníka. „Byl jsem sám sebou opravdu zklamán. Úplně jsem ztratil hlavu a srazil tak tým dolů. Neměl jsem tak reagovat.“ O půl roku později se k incidentu vrátil a přiznal, že ve dnech po finále byl fotbalově úplně vyšťaven. „Poprvé v kariéře jsem ztratil vášeň pro fotbal, byl jsem úplně ztracený. Nechtěl jsem ani slyšet o nějakých ambicích nebo cílech, snažil jsem se fotbal pustit z hlavy.“

Do nové sezony, té s pořadovým číslem 2008/09, Drogba nevstoupil dobře. Respektive nevstoupil vůbec, celé léto strávil léčením bolavého kolene a nedokázal se dostat nastálo do základní sestavy a v prvních 13 kolech hrál pouze pětkrát, z toho navíc do čtyř duelů šel z lavičky. V rámci Carling Cupu proti Burnley při oslavě gólu hodil zpět do publika minci a komisaři mu napařili tři utkání stop. Ani to však nezabránilo africkému útočníkovi prohlásit, že chce v Chelsea zůstat do konce kariéry.

Pšenka mu ovšem příliš nekvetla, nový trenér Scolari dával přednost raději Anelkovi a na Drogbu často zbylo jen místo na lavičce náhradníků. To pochopitelně vyústilo v jeho nespokojenost a začal veřejně kritizovat manažerovy metody. Brazilec byl nakonec po domácí remízu s Hullem odvolán a jako záskok „přikvačil“ Romanův kamarád Guus Hiddink.

Holanďan dokázal povýšit hru týmu na úplně jinou úroveň, dal prostor oběma forvardům a Didier se mu odvděčil dobrými výkony i góly. Kapitán Pobřeží Slonoviny ničil soupeře především v Champions League, klíčové branky zaznamenal i v FA Cupu. V Evropě vyřadil dvěma góly (jeden v každém utkání) v osmifinále Juventus a následně i v Liverpool, jejž v odvetě na Stamford Bridge definitivně položil až gól na 4–4.

V semifinále FA Cupu pak po sólovém úniku v závěru utkání rozhodl ve Wembley proti svému oblíbenému Arsenalu vítězným gólem na 2–1. Po utkání byl koučem soupeře Arsene Wengerem nazván zabijákem. Nutno uznat, že Didi se konečně vracel do své staré formy z let 2006 a 2007…

V semifinále nejkvalitnější evropské soutěže dostala Chelsea slavnou Barcelonu, která byla obávána po celém světě svou takřka dokonalou ofenzivou. Hiddink si s ní poradil po svém, na Nou Camp přijel s destruktivní taktikou a totální defenzivou, díky níž udržel Katalánce na uzdě a udržel remízu 0–0.

Odveta nabídla spoustu emocí, spoustu individuálních příběhu a v neposlední řadě jeden z fotbalových zločinů. Hned na počátku střetnutí Lampard střílel na bránu, míč se odrazil od zad jednoho z obránců a Michael Essien ranou století otevřel skóre. Chelsea Barcu k ničemu nepustila, vytvořila si asi šest ryzích gólovém, z nichž většinu promarnil Didier Drogba. Poté však své one-man show rozjel norský sudí Ovrebo, jenž přehlídnul minimálně dvě více než stoprocentní penalty a další tři minimálně sporné. Když se pak génius okamžiku(ů) Andrés Iniesta po nepovedeném Essienově odkopu v nastavení opřel do míče a vyrovnal na 1–1, hráči Blues začali vidět rudě.

Ballack div Ovreba nesežral, Bosingwa ho bezprostředně po utkání označil za zloděje a Didier Drogba křičel do kamery dnes již pověstná slova „It’s a fuc*ing disgrace!“. Za nadávky nakonec dostal čtyřzápasový distanc v pohárové Evropě. Chuť si však mohl spravit ve finále FA Cupu proti Evertonu, v němž Chelsea zvítězila 2–1, přičemž na 1–1 srovnával právě Drogba. V srpnu 2009 pak podepsal novou smlouvu až do roku 2012.

Sezona 2009/10 otevřela novou kapitolu Blues i Didiera Drogby. Hiddink nevyslyšel volání fanoušků a na Stamford Bridge skončil, jako náhrada přišel z AC Milán velezkušený Carlo Ancelotti a dokázal, že jeho úspěchy ze severu Itálie nejsou náhodné. Hned první zápas Drogbovi vyšel jako z partesu. Doma s Hullem sice Chelsea prohrávala 0–1, Didi však srovnal precizním přímým kopem a v nastavení rozhodl o třech bodech nadpozemským lobem z téměř nulového úhlu.

Ve fantastické formě pokračoval i ve zbytku sezony, v lize nastřílel neuvěřitelných 29 gólů, z toho čtyři Arsenalu, a vystřílel západolondýnskému klubu po třech letech znovu vytoužený titul. Poslední zápas s Wiganem navíc Blues rozprášili Wigan 8–0 a Drogba dal hattrick. Jak symbolické. Dařilo se mu i v ostatních soutěžích. V Carling Cupu se trefil dvakrát, v FA Cupu třikrát, včetně vítězného finálového gólu. Tři branky vsítil i v Lize mistrů, avšak ta úspěchem neskončila. Chelsea vypadla už v osmifinále s Mourinhovým Interem.

Stejně famózně jak skončil předchozí ročník, začala pro Drogbu i sezona 2010/11. Stejně jako „předchozí“ ligový zápas vsítil tři branky a zařídil výhru 6–0 nad WBA. V brilantním rozpoložení byl až do lehkého zranění, které jeho formu zabrzdilo. Do zranění čítala jeho bilance 7 utkání, 6 branek, po něm si připsal v lize stejný počet zápasů, jenže nedal ani gól a celá Chelsea se s ním trápí.

Další rok si však nádherně spravil chuť. Herně se sice nechal strhnout a tým předváděl stále nepříliš pohledný fotbal. Cosi se však ve fotbalovém nebi zlomilo a i přes svou kritizovanou hru se Chelsea dostala do finále Ligy mistrů. A to ještě pár týdnů předtím vyhrála FA Cup. Drogba naprosto ovládl zápas, nejprve srovnal na poslední chvíli skóre a zajistil Blues prodloužení, poté proměnil rozhodující penaltu v konečném rozstřelu a posledním dotykem s míčem tak zajistil Chelsea první triumf v milionářské soutěži. Po sezóně ale z Londýna se slzami odešel.

Dva roky Drogba cestoval po světě – nejprve okusil exotickou čínskou ligu, kde hrával za Shangai Shenhua, kam jej později následoval i kamarád Nicolas Anelka, a následně si vyzkoušel angažmá v tureckém Galatasaray. V létě 2014 si však už znovu plácl s José Mourinhem, který si jej vyprosil do své nové Chelsea.