Dan Petrescu

Celé jméno: Daniel Vasile Petrescu
Přezdívka: Dan
Datum narození: 22. prosince 1967 (48 let)
Místo narození: Bukurešť, Rumunsko
Odehraných zápasů: 208
Vstřelených branek: 23

Není snadné vybrat jen sedmičku hráčů, kteří budou mít tu čest usadit se na lavičku náhradníků nejlepšího týmu Chelsea od roku 1992 po současnost. Jedním z těch, kterým se to poštěstilo, je rumunský pravý obránce či křídlo Dan Petrescu. Další z řady hráčů, jejichž nejúspěšnější část kariéry se odehrála u Blues pod vedením Gianlucy Vialliho.

Celým jménem Daniel Vasile Petrescu se narodil v hlavím městě Rumunska – Bukurešti. Ve stejném městě započal svoji fotbalovou cestu. V dresu slavné Steauy pokukoval po velkém fotbalu už coby malý capart a když v 18 letech nahlédl poprvé do A týmu, splnil se mu dětský sen. Nehledě na to, že mužstvo okolo Victora Piţurcy (čti Picurky) necelý měsíc před jeho profesním postupem vzhůru k fotbalovým výšinám triumfovalo v dnešní podobě Ligy mistrů, Europan Cupu. To se psal rok 1986.

První sezonu mezi profesionály ještě strávil na hostování v FC Olt, avšak poté už se zapojil právoplatně do užšího výběru Steauy a od roku 1988 patřilo místo na pravé obraně jen jemu. S Hagim a spol. také pomohl tehdy ještě evropskému velkoklubu do semifinále Europan Cupu 1988 a do finále 1989. Ve stejném roce nakoukl poprvé také do reprezentace. Kvůli zranění mu však unikla účast na světovém šampionátu v Itálii.

Paradoxně právě v zemi špaget rozvíjel svoji kariéru po odchodu z Rumunska, kde se Steauou vyhrál třikrát rumunskou ligu a dvakrát domácí pohár .V létě roku 1991 si ho vyhlédla Foggia, jež právě prožívala euforii z postupu do Serie A. Po dvouletém angažmá zamířil ještě výš, do Janova, kde působil také po boku „Bombera“ Tomáše Skuhravého. Zde však vydržel jen jediný ligový ročník.

Následovalo mistrovství světa, kam jela rumunská reprezentace s velkým očekáváním. To se také potvrdilo, základní skupinu, i díky Petrescuho vítězné brance proti USA, Rumuni vyhráli, ve skvělém osmifinálovém zápase s Argentinou pak zvítězili 3–2 a těšili se na čtvrtfinále. V hororovém utkání proti Švédsku nakonec vypadli na penalty, přičemž jednu z nich právě Petrescu nedal. I tak ale zapůsobil a znovu po roce měnil působiště.

Do Anglie až v šestadvaceti

Tentokrát vyslyšel volání kolébky fotbalu. Do země, v níž je tento sport takřka náboženství, do Anglie. Vybral si Sheffield Wednesday. Klubu známého především díky svému stadionu. Stále nic? Jedno slovo… Hillsborough. Také z místa největší fotbalové katastrofy se pakoval už po jediné sezoně, jelikož jej za 2,3 milionu liber vykoupila londýnská Chelsea.

Jeho angažování umožnilo manažeru Hoddleovi konečně hrát systém s 3 středními obránci a dvěma „brázdiči lajn“ na krajích. Na pravé straně se od sezony 1995/96 zabydlel právě Petrescu. Jeho první rok v Chelsea se nesl především ve znamení FA Cupu, v němž došel až do čtvrtfinále. Tam proti Wimbledonu dokonce jednou skóroval a pomohl Blues k postupu mezi nejlepší čtyři po výhře 3–1. Dostal v něm zároveň žlutou kartu a semifinále nejstarší soutěže musel vynechat. Bez něj pak ve Villa Parku Chelsea podlehla 1–2 Manchesteru United.

Druhá sezona už byla úspěšnější, kromě tradiční jízdy v FA Cupu se západolondýňanům dařilo i v lize, což vyústilo v šesté místo a kvalifikaci do Poháru vítězů pohárů na rok následující. Domácí pohár pak Chelsea opanovala úplně. Při cestě za trofejí vyřadila i Liverpool a ve finále pak zdolala Middlesbrough po gólech Di Mattea a Newtona 2–0.

Období slávy

To však byla jen předehra k sezoně příští. V létě 1997 se vrátil do Chelsea Graeme Le Saux coby nejdražší obránce v historii anglického fotbalu a Dan Petrescu se tak chtě nechtě přesunul do záložní řady. Posun blíže k soupeřově bráně mu evidentně prospěl, v srpnu se ve třech po sobě jdoucích utkáních pokaždé trefil (proti Barnsley, Southamptonu a Wimbledonu) a vzešla z toho tři vítězství Blues a skvělý vstup do nového ročníku Premier League.

Chelsea v sezoně 1997/98 bojovala na třech frontách o trofej. V domácí soutěži nakonec vybojovala skvělé čtvrté místo. Úspěch s příchutí zlata však přesto hráči okusili, navíc hned dvakrát. Petrescu se zasadil především o triumf v League Cupu, v semifinále překrásnou brankou pomohl k vyřazení Arsenalu v poměru 4–3 v součtu obou utkání. V základní sestavě byl i ve finále ve slavném Wembley proti Middlesbrough, které západolondýňané získali ve svůj prospěch po výhře 2–0.

Vavříny pro vítěze přebírali Blues i v Poháru vítězů pohárů a i na této stezce Petrescu úřadoval, když dvěma góly přispěl k deklasování norského Tromsa 7–1. Ve finále pak byl přítomen na trávníku při báječné trefě Gianfranca Zoly, jež zajistila vítězství 1–0 a zisk poháru, avšak nikoli při závěrečném hvizdu, jelikož byl 85.minutě po neškodném zákroku vyloučen.

I v následujícím ročníku 1998/99 pokračovala Chelsea ve skvělých výsledcích, zaúřadovala navíc znovu i na evropské scéně, v Evropském Superpoháru porazila 1–0 Real Madrid. Petrescu nicméně zůstal na lavičce náhradníků a do utkání vůbec nezasáhl. V průběhu sezony se do sestavy znovu vrátil, odehrál 32 zápasů a pomohl týmu ke třetímu místu v Premier League.

Sbohem a šáteček

Z něj vyplynula pochopitelně i účast v Lize mistrů na sezonu 1999/00, v níž Chelsea opět tvořila svoji historii. A to i díky Danovi Petrescuovi, jenž jediným gólem zajistil výhru nad Galatasarayem v základních skupinách. Dařilo se i ve skupinách osmifinálových a honba za dosud nezískanou trofejí skončila až ve čtvrtfinále s Barcelonou, v prodloužení na Nou Campu.

Jeho tečka za působením v Chelsea byla ovšem velmi hořká. Pět kol před koncem byl vyhozen manažer týmu Gianluca Vialli a s ním se museli, zatím neoficiálně, poroučet i Zola, Deschamps nebo právě Dan Petrescu. Od té doby už si v modrém dresu nezahrál a mezi diváky byl i při vítězství v FA Cupu 2000 proti Aston Ville. V létě pak za milion liber putoval do Bradfordu, ke zděšení všech fanoušků Blues, jež ještě věřili v Rumunův návrat na trávníky.

V klubu sídlícím ve West Yorkshire strávil jedinou sezonu a stěhoval na jih Anglie do Southhamptonu. Ani tam nezůstal déle než rok a namířil si to domů, do Bukurešti. Ne však do jeho milované Steauy, ale do sousedního Nationalu. Po jednom odehráném ročníku definitivně pověsil kopačky na hřebík a dal se na dráhu manažerskou.

Jeho fotbalová kariéra byla bohatá, nejen klubová, kterou spojil s tím nejlepším možným klubem, ale i reprezentační. Za svou vlast odehrál pětadevadesát zápasů a dal dvanáct branek. Účastnil se také dvou mistrovství Evropy v letech 1996 a 2000 a dvou mistrovství světa – 1994 a 1998. Fotbalista, který zvládal hrát na levé i pravé obraně a dokonce i v záloze, byl navíc vyhlášen do nejlepší sestavy Premier League, co se zahraničních hráčů týče, za její první desetiletí.