Frank Lampard

Celé jméno: Frank James Lampard jr.
Přezdívka: Frankie
Datum narození: 20. června 1978 (38 let)
Místo narození: Essex, Anglie

Když jsem si v hlavě skládal tříčlennou zálohu, místo bylo prakticky jen pro dva hráče. Ač ne pravým odchovancem, fanoušky Chelsea považován téměř za bratra, jenž rok co rok sází kupu gólů a ještě více jich svojí chytrostí a až nadpozemskou technikou připraví. Vedle „Wiseyho“ si na střed zálohy nejlepší sestavy Chelsea od roku 1992 po současnost stoupne Frank Lampard.

Celým jménem Frank James Lampard se narodil do rodiny špičkového obránce West Hamu United Franka Lamparda staršího a Patricii Lampard. Jak později zjistíme, oba dva měli pro fotbalovou kariéru Franka juniora velký vliv.

Nejen jméno po svém fotbalovém otci zdědil. Už coby malý špunt chodíval dennodenně s tatínkem na dvorek za dům kopat do kulatého nesmyslu a vydrželo mu to dodnes. Nyní už můžeme říct, že svého životního i fotbalového guru, co se úspěchů i slávy týče, o hlavu přerostl. Minimálně.

Lampard odmalička fotbalově vyrůstal ve West Hamu, klubu svého otce a rovněž klubu svého srdce. Poprvé nastoupil za A tým už v 17 letech, první sezonu mezi dospělými – 1995/96 – však přesto z většiny strávil na hostování ve Swansea a v rezervě, za dospělé Hammers hrál ten rok pouze jednou.

Pod dohledem rodiny

Fakt, že jeho debut nebyl právě povedený a zároveň skutečnost, že A tým trénoval jeho strýc Harry Redknapp, mu rozhodně nepomohla. Radikální fanoušci West Hamu to nemohli přenést přes srdce a tvrdili, že Frank je v týmu jen díky protekci. Co na tom, že stejní lidé ho o dva roky později vynášeli do nebes…

Ani druhou sezonu se ještě do sestavy neprosadil, o to větší měl však motivaci neustále se zlepšovat a o základ se poprat. Výsledek se dostavil. Od sezony 1997/98, tedy coby 19letý fotbalista už se do 11ky vyvolených dostával naprosto s železnou pravidelností, předváděl na svůj věk dobré a vyzrálé výkony a pomaličku se dostával do povědomí lidí okolo klubu nejen jako příbuzný dvou osobností Hammers.

V roce 2000 přišel do Chelsea Claudio Ranieri s cílem omladit přestárlý kádr Blues. O rok později byl nucen odejít 34letý mozek týmu Dennis Wise a ve stejném termínu přišel za 11 milionů liber o 11 let mladší fotbalista s podobnou typologií, ovšem technikou pro britské hráče naprosto nevídanou. Pro Lamparda byl přestup velkým krokem vpřed, ale zároveň dost možná nutností.

V době těsně před přestupem k Blues totiž West Ham propustil jak jeho strýce, tak otce, jenž stále v týmu pracoval jako asistent manažera. „Byla to obrovská rána. West Ham pro mne byl vším, žil jsem s klubem od raného dětství, byl celým mým životem,“ vzpomíná Lampard. „Na druhou stranu jsem chtěl vždycky dosáhnout úspěchů, takže bych stejně nejspíš odešel. Tohle byla jen poslední kapka.“ A tak se začala psát modrá kapitola života Franka Lamparda…

Útěk před pomluvami a za úspěchem

Do Chelsea odcházel Lamps s puncem kapitána jedenadvacítky, nesmírně talentovaného fotbalisty, ale také zároveň „protežovaného a rozmazleného dítěte“. S tím se však Frankie naučil žít. „Když jsem začínal s velkým fotbalem, nebylo pro mě snadné přenést přes srdce řeči o protekci, jež ke mně létaly ze všech stran,“ stěžoval si Lampard. „Ale srovnal jsem se s tím, nevnímám to. Velkou zásluhu na tom má moje pozvánka do reprezentace. Po ní už by si lidé mohli uvědomit, kde je pravda. A kdyby ne, tak co. Ať si myslí, co chtějí,“ dodal po přestupu mladý středopolař.

Tehdy 22letý Lampard také potvrdil, že angažmá v Chelsea je pro něj skutečně krokem vpřed, na nějž už měl nejvyšší čas. „Ve West Hamu jsme každoročně bojovali spíše o sestup, ale teď to bude jiné. Je zde zhruba 6 týmů, které budou bojovat o titul a my chceme být mezi nimi,“ tvrdil sebevědomě Lampard.

Blues nakonec v jeho první sezoně na Stamford Bridge obsadili šestou pozici a došli až do finále FA Cupu, kde bohužel podlehli Arsenalu 0–2. Severolondýnský rival navíc v téže sezoně získal i mistrovský titul. Lampard se v Chelsea rychle zabydlel, odehrál vyjma jednoho všechna utkání Premier League a celkově si na své konto připsal obrovskou porci 53 zápasů, v nichž dal 7 gólů.

I přes velkou naději, jež do ní vkládal, Frank neobdržel pozvánku na světový šampionát do Jižní Koreji a Japonska. Zklamání bylo veliké, avšak o to větší odhodlání měl do dalších utkání svého klubu. Do sezony následující – 2002/03 – vstoupil skvěle a vstřelil vítězný gól v prvním zápase Premier League proti Charltonu. Na povedené výkony navázal, odehrál veškerých 38 střetnutí Chelsea v lize a výrazně tak Londýňanům pomohl ke skvělému čtvrtému místu, které Blues vybojovali v utkání 38.kole doma s Liverpoolem. Lampardovi se tak naskytla možnost poprvé si zahrát největší evropskou soutěž Ligu mistrů.

Nejlepší záložník?

Zároveň to také byl první rok vlády Romana Abramoviče v Chelsea. Přišla spousta posil a výborné výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Také Lampard rok od roku zrál jako víno a právě v tomto období předváděl zřejmě nejlepší fotbal v kariéře. Hned v září získal cenu pro nejlepšího hráče měsíce, v říjnu pak stejné ocenění obdržel od fanoušků Premier League. Chelsea skončila v lize na skvělém druhém místě za neporaženým Arsenalem a v Champions League pak dokráčela až do semifinále, kde nestačila na AS Monaco. I přes tyto úspěchy byl vyhozen manažer klubu Claudio Ranieri a povolán charismatický vítěz letošního ročníku Ligy mistrů José Mourinho.

Léto 2004 bylo z hlediska příchodu nových a nových zvučných jmen za „ruské“ libry asi nejpočetnější. Stejně tak se neslo ve zvuku portugalského EURA. Anglie, tentokrát už i s Lampardem, jela na turnaj s velkými ambicemi. Jak je pro Albion nechtěným zvykem, ani tentokrát do bojů o medaile nezasáhli – ve čtvrtfinále je z šampionátu na penalty sprovodila reprezentace Portugalska.

Ale vraťme se k Chelsea. José Mourinho do svého angažmá vtrhl s vervou. S hráči, jež si před sezonou 2004/05 na Abramovičovi vyprosil, postavil defenzivně dokonalý tým, s nímž dokázal nevídané věci. Obrana v čele s Petrem Čechem a Johnem Terrym pustila za svá záda během 38 kol pouze 15 branek a pouze jednou odcházela z hrací plochy bez bodu. Lampard odehrál znovu všechny ligové zápasy, nastřílel v nich 13 gólů a ve své životní sezoně pomohl Chelsea k prvnímu mistrovskému titulu po 50 letech. Po sezoně byl navíc novináři vyhlášen nejlepším hráčem Premier League a skončil druhý v anketě France Football Zlatý Míč.

Když je osud přítelem…

Honbu za obhajobou skýtala sezona 2005/06. Pro Lamparda výzvu navázat na excelentní výkony z minulého roku. Velkým povzbuzením bylo ocenění v podobě jmenování do nejlepší sestavy světa za rok 2005. Lamps jako by nechtěl zůstat za očekáváním, nasázel v lize skvostných 16 branek a stal se nejlepším střelcem klubu. V sezoně navíc překonal rekord v počtu po sobě jdoucích utkání, v nichž nastoupil – zastavil se na neuvěřitelných 164. Od 13.října 2001 do 28.prosince 2005 nechyběl Chelsea ani v jednom jediném zápase Premier League. José Mourinhem byl na konci tohoto období nazván nejlepším hráčem světa. A to už je panečku nějaká úcta. Mimochodem, Blues titul s přehledem obhájili…

Kvůli četným zraněním Johna Terryho v sezoně 2006/07 chodil do utkání často s kapitánskou páskou. Dosáhl v ní i jednoho rekordu – když proti Evertonu 17.prosince 2006 vstřelil svůj 77. gól za Chelsea a překonal tak Dennise Wiseho, co by nejlepšího střelce Blues mezi záložníky. Ligového hattricku sice Chelsea nedosáhla, za to ovšem triumfovala v FA Cupu, kde po Lampardově heroickém výkonu zdolala Manchester United 1–0 po prodloužení.

Kdo by ve 116. minutě s neutuchajícím odhodláním bez míče přeběhl celé hřiště? Lampard to udělal, ze vzduchu lehkým dotekem narazil míč Didieru Drogbovi a pak už jen sledoval jak kanonýr Pobřeží Slonoviny překopává Edwina van der Sara. „Jsem šťastný. Máloco se tomuto pocitu může vyrovnat,“ okomentoval triumf po utkání Lampard. Hned druhý den mu pak přítelkyně Elen porodila dceru Islu. Dokážete si představit větší štěstí?

…a když přítelem není

Jestliže byla pro Chelsea sezona 2007/08 nešťastnou, pro Franka Lamparda to platí několikanásobně. Přestože se potýkal s častými zraněními a odehrál nejméně ligových zápasů – 24 – Lampard dál hrál jako z partesu, střílel góly, v pátém kole FA Cupu proti Huddersfieldu dokonce vstřelil stou branku v modrém dresu. Celý svět pak obletěly obrázky šťastného Lampse v bílém tričku s nápisem „100 Not Out, They Are All For You, Thanks“. Z fotografií bylo vidět, že se záložník velmi těžce bránil slzám.

Jsou však chvíle, kdy srdci neporučíte a z očí vám lije jako ze skleněných konví. Zřejmě nejemotivnějším zápasem, který jsem kdy viděl, bylo odvetné utkání semifinále Ligy mistrů 2008 mezi Chelsea a Liverpoolem. V těchto dnech se potýkala s ošklivou nemocí Frankova matka Patricia a necelý týden před utkáním jí podlehla. První část dvojzápasu na Anfield Road skončil po šťastném vlastenci ze závěru utkání 1–1, to pravé drama ale přišlo až o několik dní později na Stamford Bridge.

Už od 33.minuty jsme vedli gólem Didiera Drogby, ovšem další kanonýr, tentokrát liverpoolský, Fernando Torres o půl hodiny později vyrovnal na 1–1. Tento stav také platil i po 90 minutách a muselo se prodlužovat. V 30ti minutovém nerváku měla od počátku převahu Chelsea a po 6 minutách se také mohla propuknout v jásot. Ten ale překazil pískotem Ital Rosetti, jenž Essienův výstavní gól neuznal pro mrtvý ofsajd hned čtyřech hráčů v modrém. O dvě minuty později to ale přišlo. Aut. Ballack zpracovává míč do běhu na okraj pokutového území, kde ho těžkopádně fauluje Sami Hyypia. Penalta! Té se ujímá tradiční exekutor Frank Lampard.

Staví kulatý nesmysl na značku pokutového kopu a už se jen čeká na pokyn sudího. Jako věčnost mi tehdy přišel záběr na olizujícího se střelce, který se ale po několika okamžicích rozbíhá a neomylně posílá míč do sítě. V tu chvíli se pro Lamparda zastavil čas. Zpod rukávu sundal černou pásku, klekl si k rohovému praporku a s hlavou v dlaních propukl v nezastavitelný proud emocí. Spoluhráči ho objímali, radovali se. On plakal a s ním i celý Londýn, z jehož zamračené večerní oblohy padaly potoky a potoky slz. Petr Čech na druhé straně hřiště křičel radostí, Frank složil hlavu na Drogbovo rameno a plakal.

Co na tom, že Chelsea nakonec postoupila, co na tom, že v hrůzostrašném moskevském finále byl k pláči další důvod. Lampard moc dobře věděl, že dokud nejde o život, jde o ho*no.

Mám odejít?

Po sezoně odletěl k moři na dovolenou a v jeho nepřítomnosti se začalo mocně spekulovat o možném přestupu, jelikož mu končila smlouva a podpis nové byl v nedohlednu. Po návratu však přeci jen podepsal rekordní kontrakt, avšak později sám přiznal: „Zvažoval jsem odchod. Všechno v Londýně mi maminku připomínalo, musel jsem na chvíli změnit prostředí. Nakonec jsem se rozhodl zůstat,“ řekl Lampard.

Přišel čas vrátit se do stereotypní reality. Sezona 2008/09 se nesla znovu ve znamení bitvy o titul mezi Big Four a Chelsea s novým manažerem Scolarim na podzim dlouho vedla. Vaz jí zlomilo klíčové vánoční období a ostatně nejen jí, i brazilskému kouči, který v březnu po stále nelepšících se výkonech pakoval z deštivého města zpátky domů, do prosluněné Brazílie.

Mužstvo převzal Hiddink a dotáhl jej až do nechvalně proslulého semifinále Ligy mistrů s Barcelonou a finále FA Cupu, kde už byla Chelsea úspěšnější. Vítězný gól na 2–1 navíc dal svou 20.trefou v sezoně Frank Lampard. Byl to již čtvrtý ročník v řadě, kdy dal anglický středopolař minimálně dvacet branek.

Návrat na anglický trůn

Sezona 2009/2010 začala hojnými spekulacemi o příchodu nového manažera. Chelsea nakonec převzal veleúspěšný Carlo Ancelotti a ihned prohlašoval, že do Londýna přišel vyhrát zejména Ligu mistrů. Je paradoxní, že právě v milionářské soutěži skončili Blues už v osmifinále, zatímco v domácích soutěžích kráčeli neomylně za anglickým Doublem. Lampard se stal nejproduktivnějším hráčem Premier League, neztratil se ani mezi střelci, když nasázel 22 ligových branek, což je v jeho kariéře dosud nejvíce. V utkání s Aston Villou se radoval dokonce čtyřikrát.

Ani v nynější sezoně to nevypadá s obhajobou trofeje zle. Vedeme ligu o dva body, zítra se náš náskok, dá-li bůh, znovu navýší. Frank Lampard odehrál pouze tři utkání, od konce prázdnin je na marodce a přestože si Chelsea dokáže poradit i bez něj, čeká se na jeho návrat jako na smilování.

Člen nejlepší sestavy století Chelsea, trojnásobný nejlepší hráč Blues, geniální fotbalista s IQ 150 a neuvěřitelnou gólovou potencí. Už dnes je legendou, miláčkem fanoušků v dobrém i zlém, což jen ztvrzuje prohlášením: „Chci v Chelsea zůstat navždy…“

Upřímně, kdo by se tomu bránil?