Claudio Ranieri - 2000 až 2004

Celé jméno: Claudio Ranieri
Datum narození: 20. října 1951 (66 let)
Místo narození: Řím, Itálie
Vyhrané trofeje: žádné
Období: 2000-2004
Zápasová statistika: 200: 107-46-47 (54%)

Nepříliš úspěšný během své aktivní fotbalové kariéry, o to kvalitnější a schopnější na manažerské lavičce – i takový je římský rodák Claudio Ranieri, který spatřil světlo světa 20. října roku 1951. Svou kariéru načal v klubu AS Řím, ale za dva roky zde nastoupil jen k šesti utkáním a tak nebylo divu, že si nakonec balil kufry a přestoupil do klubu Catanzaro, kde na pozici obránce odkopal osm let a na hřiště se dostával mnohem častěji. Následně si vyzkoušel angažmá u Catanie nebo Palerma, ale opravdové jméno si udělal až coby kouč.

Po drobných stážích v nepříliš známých italských klubech se roku 1988 ujal Cagliari a během dvou sezón jej dokázal ze třetí ligy vytáhnout až do Serie A, čímž si získal respekt celé fotbalové Itálie. Následně si jej na svou lavičku přivedlo Napoli, ale vyjma toho, že Ranieri do klubu přivedl Gianfranca Zolu jakožto náhradu za Diega Maradonu, s klubem žádnou díru do světa neudělal.

Roku 1993 přijal nabídku Fiorentiny a znovu prokázal svou extratřídu, když své fialky hned v první sezóně vytáhl z druhé do první italské ligy. Hned v dalším ročníku pak s Fiorentinou vyhrál italský pohár a následně superpohár, čímž znovu zaujal fotbalový svět a vydal se na své vůbec první zahraniční angažmá – do španělské Valencie.

Ve Valencii se mu opětovně dařilo a ačkoliv s klubem nevyhrál žádnou velkou trofej, za dva roky svého působení v něm zanechal nesmazatelnou stopu. Prakticky vychoval velikány evropského fotbalu jako například Gaizka Mendietu, Miguela Angula či Santiaga Caňizarese a předváděl s klubem velice kvalitní fotbal, se kterým však nedokázal dosáhnout až na samý vrchol. I z tohoto důvodu nakonec ve Valencii skončil a upsal se Atléticu Madrid, ve kterém však strávil jen necelý rok, kvůli velkým finančním potížím klubu se mu nedařilo a byl vyhozen.

18. září roku 2000 se pak Ranieri vydal na opačný konec Evropy a stal se koučem londýnské Chelsea. Počátek jeho angažmá byl spojen zejména s jazykovou komunikační bariérou, ale naštěstí v klubu působilo dost lidí, kteří mu dělali překladatele. Přesto v první sezóně skončil s Chelsea jen na šestém místě ligové tabulky a zůstal tak trošku za očekáváním. V létě se pak rozhodl k velké přestavbě kádru, prodal například Dennise Wise a za 30 milionů liber přivedl hned několik nových posil v čele s Frankem Lampardem či Williamem Gallasem. Za své utrácení byl však hned o rok později ostře kritizován, protože v lize skončil znovu jen šestý a úspěchu dosáhl jen v FA Cupu, ve kterém to dotáhl do finále.

Zlomový okamžik v jeho londýnské kariéře přišel v létě roku 2003, kdy Chelsea odkoupil Roman Abramovič a Ranieri tak mohl mohutně utrácet. Za neskutečných 120 milionů liber přivedl řadu zvučných jmen jako Juana Verona či Claude Makeleleho, ale přesto s týmem nezískal vysněný titul a skončil na 2. místě za fenomenálním Arsenalem, k čemuž přidal semifinále Ligy mistrů. V létě pak pod velkým mediálním tlakem na lavičce Blues skončil, ačkoliv ještě stihl přivést řadu dalších hráčů jako Petra Čecha, Johna Terryho či Arjena Robbena – hráče, na kterých Chelsea po další roky stavěla.

Jen o několik týdnů později Ranieri porušil pravidlo o dvojím vstupování do stejné řeky a upsal se Valencii. Jak následující měsíce ukázaly, udělal italský kouč chybu a jen po jediné sezóně a špatných výsledcích v klubu skončil. Nakonec tak zakotvil zpět v rodné Itálii. Nejprve si střihl krátké angažmá v Parmě, které pomohl k záchraně v první italské lize, a následně usedl na lavičku Juventusu. Na angažmá u Staré dámy však v dobrém vzpomínat nebude, v první sezóně sice skončil na slušném třetím místě, ale v dalším ročníku, ve kterém se od něj čekal titul, nenaplňoval očekávání a po ostré kritice byl nakonec vyhozen.

Momentálně Ranieri působí na lavičce AS Řím a i zde potvrzuje, že je skvělým trenérem, který však neumí vyhrávat trofeje. Dokázal sice hru římského celku nesmírně zlepšit a znovu jej zařadit mezi italskou špičku, ale na ligový titul stále dosáhnout nemůže.