Když ji miluješ, není co řešit
Amundsen 
Je 3. října 2009 a já sedím v letadle směr Londýn. Mísí se ve mně pocity štěstí, nervozity a strachu. Všechny emoční prvky, jež jsem vyjmenoval, se střídají jako aprílové počasí. Ne, není to ani ze strachu z létání ani z radosti, že vůbec letím. Je to totiž daleko prostší, jedu na zápas Chelsea-Liverpool.
Sotva vystoupím na Heathrow, dýchne na mě typické anglické počasí. Fouká vítr, obloha vypadá jako by se měla každou chvílí protrhnout a temné mraky dokreslují celou tu nádheru.
Ubytován jsem byl ve velice cenově dobrém hotelu Chelsea
House. Byl pouhou čtvrt hodinu od slavného Stamford Bridge. A jen co jsem si vybalil kufry, vydal jsem se tam.
Zaplatil jsem si prohlídku celého stadionu. Od vitríny s právě získanými poháry, přes místnost, kde se pořádají tiskové konference a představují nové akvizice, až po šatny. Velice se mi líbil rozdíl mezi šatnou hostů a domácích. Zatímco hosté měli opravdu jen to nejzákladnější vybavení a působila silně depresivně, kabina hráčů Chelsea byla vymakaná do posledního detailu. A musím říct, že to byl opravdový luxus.
Sedl jsem si také na lavičku, konkrétně na místo Carla Ancelottiho a po nějakou dobu jsem jen tupě zíral na zdejší trávník, jelikož jsem byl ohromen.
Na další den jsem se těšil především na zápas, ale i na hotelem Chelsea House slibovanou english breakfast. Tu jsem očekával ve složení vajíčka, slanina, osmažené hříbky a fazole, místo toho mi donesli dva toasty s krabicovou marmeládou.
Nicméně zpět k podstatnému. Celý zápas Chelsea-Liverpool měl nejen pikantní příchuť pro oba kluby, které se pravidelně střetávaly v Lize mistrů a předváděly dech beroucí souboje, ale také pro mě. Můj spolužák je totiž velikým fanouškem právě klubu z města Beatles. V hlavě jsem si neustále představoval, jak u něj budu vystaven posměchu, když Chelsea prohraje. Samozřejmě jsem věřil svému týmu, ale stát se může cokoliv. Porážka by mě mrzela o to víc, jelikož cesta a lístky na souboje z velké čtyřky nejsou levnou záležitostí.
Málem bych zapomněl, že Petr Čech, kterého jsem chtěl vidět v bráně, byl kolo před tímto velkým zápasem vyloučen v utkání s Wiganem. A to mě mrzelo.
“Osudná“ hodina se blížila. Zápas začínal ve 4 hodiny a já jsem na Stamford Bridge dorazil něco po třetí. Hodně mě zaujala Chelsea kapela, která těsně před zápasem začala chodit kolem stadiónu a následně se dostala i na trávník. Respektive poté pochodovala kolem trávníku.
Při vstupu mě ošacovali, prohlédli mi baťoh a teprve pak jsem byl vpuštěn do přenádherného fotbalového stánku. Na rozdíl od českých stadiónů bylo všude čisto, uklizeno a celkové vybavení a prostředí bylo skvostné. Když jsem si chtěl koupit pití, tak mi se slovy „Sorry sir“ odšrouboval víko od láhve. Nepídil jsem se po detailech, ale zjevně chtěli zamezit tomu, abych tu láhev tahal do hlediště.
Tam jsem se ocitl během několika dalších minut. Místo bylo skutečně parádní. Dokonce vedle mě seděl Aleš Brychta, který mě příjemně překvapil svou náklonností k domácímu klubu.
Na hřiště vyběhli hráči se rozcvičovat. Začal jsem být nervóznější.
Uplynulo nějaký patnáct minut a za ohlušujících chorálů, které zpívali fanoušci Blues, začali nastupovat hráči obou klubů na detailně zastřižený trávník. Fanoušci zesílili na hlasitosti a začali posílat velikou plachtu/vlajku po ochozech.
Rozhodčí Martin Atkinson pískl do píšťalky a v tu chvíli můj tep začal mít desetinásobnou frekvenci. První půle byla celkem nudnou záležitostí bez jakýchkoliv vypjatých okamžiků. Jen jsem se zájmem pozoroval, jak při každé byť jen zdánlivě malé šanci, se diváci zvedali ze sedadel a začali hučet.
Ve druhé půli jsem neměl největší obavy z Fernanda Torrese, ale budete se divit z Yossiho Benayouna. Pořád útočil z křídel a já měl z něho hrůzu.
Nicméně uběhlo několik minut druhé půle a ve středu hřiště posílá Deco balón uličkou na neobsazeného Drogbu. Ten si přebírá míč. Ochozy se nadzvedávají, šum se stupňuje. Didier posílá střílený centr přes dva obránce na volného Anelku a ten z první doklepává do opuštěné brány… V tu chvíli si mi do srdce nahnala enormně pozitivní lavina štěstí, zaťal jsem pěst a začal jsem na celé kolo řvát Chelsea! A samozřejmě celý stadion semnou… Bylo to něco báječného, neopakovatelného. Sdílel jsem radost s dalšími čtyřicetitisíci lidmi a takový řev jsem ještě neslyšel…nepopsatelné.
Následně v nastaveném čase se totéž dělo znovu. Tentokrát se po další Drogbově přihrávce trefil Malouda.
Když zápas skončil, celý stadion povstal a vestoje tleskal hráčům v modrém. Zaslouženě.
A já jsem se rozloučil se Stamford Bridgem a namířil si to rovnou na Heathrow. Tam, čekajíc na letadlo, jsem si položil otázku. Slavil bych takhle, kdybych viděl jakýkoliv jiný klub na světě a na vlastní oči, jak vsítil gól? Radoval bych se z toho? Ne! Byl bych pravda naštvaný a hodně, kdyby prohráli, jenže další ráno bych šel opět na web a chtěl o svém klubu vědět nové informace. Uvědomil jsem si nebo spíš jsem si ověřil, že Chelsea je opravdu mým nejoblíbenějším klubem, tím, kterému budu fandit.
Na závěr chci poděkovat svému tátovi, který mi celý tento unikátní zážitek umožnil a který semnou prožil i celý zápas. „CHELSEA YOU’RE IN MY HEART!“
Amundsen
Komentáře
btw článek se pěkně četl:))
ja byl v Londyne zrovna ten den kdy jsme vyhrali titul-SB je moc nadherny a bylo tezky z tama odjizdet kdyz jsem videl jak vseci v metru vali na Chelsea a ja musim zpatky na Strafalgar..nic mene 8:0 + titul mi dobrou naladu hend vratilo :D
btw. na kolik to tak vyjde takovej vylet na par dni??? + ubytovani atd.
Taky bych si to takhle užil, jelikož tohle je zážitek k nezaplacení :-)
Skvely clanek:)
Jestli nekdo jezdite casto na Stamford Bridge, nebo na vyjezdy Chelsea tak dejte vedet. Ve vic lidech se lip pije i diva na fotbal :) Zapasy jsou fakt uzasny, Chelsea ma jedny z nejlepsich fanousku v lize. Je to dano hlavne tim ze kapacita stanionu je jen 42.000, takze se vetsinou na zapas dostanou jen lidi co fotbalem zijou a maji permici nebo membership. Proto je atmosfera pri kazdom zapase nezapomenutelna. Nejni to turisticka atrakce jak na Old Traford nebo Emirats..... Kdyz pojede nekdo na Chelsea z CR tak by jste meli aspon jednou navstivit SO bar u stadionu. To co se tam deje pred fotbalem nikde v CR nezazijete.... Jestli tu jsou nejaky fanousci z UK a jezdite/nebo chcete jezdit na ligu mistru tak se ozvete. V loni jsme byli v Portu a Milane a fakt to stalo zato. Ted letime do Ziliny, jen doufam ze Chelsea bude listky prodavat za normalni cenu, maj to oznamit v pondeli:)))
Mám na dnešní den velmi zajímavý zápas.
Naprostá 100% jistota. Zápas dám dnes zdarma.
info zde:
http://calesi.blog.cz/