Chelsea 1:0 Manchester United: Typický Mourinho

Sestavy

Jose Mourinho udělal v zahajovací formaci jednu změnu – místo Williana nastoupil Zouma, který se postavil vedle Matiče na post středního záložníka. Pravé křídlo obsadil Oscar, zatímco Cesc Fabregas se pohyboval těsně za Didierem Drogbou.

Luis Van Gaal měl skládání základní jedenáctky přece jenom složitější – kvůli zranění mu totiž chyběla čtveřice Carrick, Blind, Jones a Rojo, navrch karetní trest si ještě odpykával Evans. Valenciu a Smallinga tak v obranné čtveřici doplnil McNair a Shaw, na post Carricka se postavil Herrera, což také v důsledku znamenalo přesun Rooneyho z útoku do střední zálohy. Na samém vrchu pak dostal příležitost Radamel Falcao.

Fabregas a Drogba v problémech

Úvodních 30 minut představovalo asi nejlepší pasáž hostů. Obraz hry byl sice v podstatě stejný jako v jeho zbytku – čili United dominantní na míči, zatímco Chelsea byla zatažená v hlubším obranném bloku – jenže v těchto momentech bylo pro hosty poměrně snadné zakládat své akce postupnou kombinací z obrany. Nebyl pro ně problém hrát především skrze první řadu bránících hráčů – tedy Fabregase a Drogbu – a vyvážet tak míče do ofenzivní třetiny hřiště.

Osobně jsem měl dojem, že při hře bez míče sleduji spíše ofenzivní duo Manchesteru City než Chelsea. Právě útočná dvojice celku z Manchesteru totiž často nevyvíjí nějak výraznou aktivitu ve chvílích, kdy jejich tým brání – své soupeře obvykle ani nikterak energicky nenapadají, ani nejsou dostatečně disciplinovaní, aby zamezili jednoduchým přihrávkám na rozehrávače ve středové řadě.

Podobně tedy vypadala práce Drogby a Fabregase. Nicméně si nedovolím tvrdit, že by to bylo jejich nezájmem, spíše jsem z jejich projevu měl dojem, že si zkrátka nevěděli rady, jak pohyb Herrery a výjezdy Smallinga s McNairem pokrýt. Fabregas ještě v první půli často doplňoval Drogbu na polovině United – potíž byla v tom, že se poměrně často soustředil až příliš na míč, a tak se Herrera chytře schoval za jeho zády, ve vhodnou chvíli následně vysprintoval do volného prostoru a vytvořil si tak úhel, pod kterým mohl poměrně snadno převzít přihrávku. Reakce Drogby byly také pomalé – když se Herrera objevil na straně, kterou pokrýval tento africký forward, trvalo mu až příliš dlouho, než španělského reprezentanta zpozoroval a pokusil se jej bránit.

Herrera byl proto v tuhle chvíli hráčem, který záložní řadě dominoval – svým pohybem nabízel stoperům jednoduché pasy, kterými snadno prolomili úvodní defenzivní blok soupeře, a následně mohl tento Španěl nerušeně posunout míče do ofenzivní třetiny hřiště.

(v úvodní třetině hry zaznamenal Herrera největší množství přihrávek – následně jeho vliv začal upadat)

Pokud se už možné přihrávce na defenzivního záložníka United podařilo Fabregasovi či Drogbovi zamezit, trápilo domácí celek pro změnu vyvážení míčů v podání obou stoperů hostí. Vzhledem k tomu, že oba střední záložníci v hlubších pozicích měli svého přímého protivníka, nikdo z nich nechtěl proti stoperovi vystoupit, jelikož by tím odkryl svůj prostor. Díky tomu měl ale Smalling či McNair odkrytou dálnici pomalu až k pokutovému území domácích – McNair se v úvodní fázi dokonce dostal i k nebezpečnému zakončení.

Fabregas, Matič a Zouma spolu v prvních 30 minutách prakticky neustále komunikovali, jelikož nutně potřebovali tento problém nějakým způsobem vyřešit. To se s postupem času také podařilo – Drogba s Fabregasem začali pracovat mnohem lépe, přičemž zejména Španěl začal zaujímat mnohem lepší defenzivní postavení – čím dál častěji dokázal kontrolovat případné míče na Herreru, zároveň byl také připraven nahánět středního obránce v případě, že by se rozhodl vystoupit do záložní řady. Pomocnou ruku mu v tomto ohledu začal podávat i Oscar, který se stahoval více doprostřed, čímž daný prostor ucpal a nutil hostující celek hrát míče do stran. A pokud se Herrera k míči přeci jenom dostal, reakce obou nejvýše postavených hráčů začaly být mnohem svižnější – okamžitě zařadili zpátečku a opět se dostali za míč, čímž udrželi svůj celek kompaktní.

Pro hosty muselo být zklamáním, že si v tuto chvíli vypracovali jen jednu vyloženou příležitost, kterou Rooney zakončil těsně mimo. Ačkoliv totiž Chelsea bránila v hlubokém a kompaktním bloku, neměli příliš velké potíže skrz jednotlivé řady kombinovat, dostávat se do ofenzivní třetiny a vytvářet si nadějné pozice – ovšem řešení ve finální fázi často nebylo dobré.

(V úvodní třetině zaznamenali United nejvyšší počet přihrávek v ofenzivní třetině)

V dalších pasážích hry se sice nezměnil obraz hry (United dominantní na míči, Chelsea v obranném bloku), jenže ona defenziva domácích byla daleko kompaktnější, United většinu svých přihrávek adresovali okolo onoho bloku, nikoliv skrz něj, tudíž se tempo útočných akcích zpomalilo a Chelsea dostala hru pod svou defenzivní kontrolu.

Role Zoumy a levá strana hřiště

Asi největší taktický otazník před utkáním představovalo, jakým způsobem se Jose Mourinho vypořádá s nebezpečnou levou stranou Manchesteru United, která dokázala kompletně dominovat zápasům s Tottenhamem, Liverpoolem i Man City. Trojice Blind, Young, Fellaini totiž dokázala vytvářet díry v soupeřově defenzivní organizaci, kterých následně dokázali velmi efektivně využívat. Vytipovanou zónou byla tradičně oblast mezi pravým stoperem a krajním obráncem protivníka, kdy Young roztahoval hru, vylákal pravého beka k sobě, stoper na dané straně párkrát zaspal a prostor nezavřel, což využil Fellaini a do uvolněných míst naběhl.

Mourinho se tento ofenzivní plán hostí rozhodl pokrýt nasazením Kurta Zoumy. To sice znamenalo, že Chelsea zřejmě nebude schopna svému soupeři konkurovat v držení míče, ovšem to pro portugalského trenéra nebyl problém.

Tento francouzský reprezentant měl dva úkoly. Tím prvním bylo osobní bránění Fellainiho, kterého United úspěšně využívali v přechodové fázi v minulých střetnutích. Pokud se dostali pod tlak, obvykle si pomáhali dlouhým míčem na tohoto Belgičana, který jej dokázal podržet a opět dostat do kombinace, čímž svému týmu pomohl z úzkých. Zouma byl na hřišti od toho, aby se něco takového neopakovalo – a byl úspěšný, jelikož Fellainiho vliv byl mnohem menší.

(Fellaini vs Man City)

(Fellaini vs Chelsea)

Druhý úkol Zoumy byl strukturálního charakteru – kdykoliv vedli United útok ze své pravé na levou stranu, okamžitě se Kurt zatahoval do defenzivní linie po bok Cahilla. Posouvání v řadách Chelsea tak vypadalo následovně – Ivanovič vybíhal ke kraji hřiště k Youngovi, zatímco Zouma se zatahoval do prostoru mezi ním a Cahillem, čímž se ucpal nebezpečný prostor, ze kterého hosté tak rádi těžili. Pokud se balón dostal zpět do středové řady, Zouma z obranné linie vystupoval, Ivanovič se stahoval do užšího bloku a ponechával kraj hřiště více odkrytý – nebylo tedy divu, že většina soubojů 1 na 1 se odehrávala na této straně hřiště. Tyto pokyny tedy sice znamenaly, že byla Chelsea přečíslena v záloze, na druhou stranu se tím podařilo uzavřít nebezpečné těžiště hry, což byl hlavní Mourinhův cíl.

Zároveň to Chelsea umožnilo získat početní převahu na zadní tyči. Dalším typickým rysem hry United byly centrované míče s vnitřní rotací směrem na vzdálenější tyč – příkladem budiž jejich branka s Manchesterem City. Pokud by Chelsea využila klasického posouvání v defenzivě, byl by na postu Zoumy Cahill, jeho místo by musel zaujmout Terry atp. Mourinho ovšem chtěl případné centrované míče perfektně kontrolovat – díky této roli francouzského reprezentanta tak Chelsea mohla na inkriminované místo dostat Cahilla, Terryho, Azpilicuetu a Matiče.

Největší nebezpečí tak nakonec hrozilo od levého beka United, Shawa. Díky pozici Oscara, který se více stahoval doprostřed, měl na své straně více prostoru a společně s Youngem tak mohli několikrát Ivanoviče přečíslit. Ten měl potíže zejména s jeho rychlostí, díky čemu se Shaw dostal ke třem velmi nebezpečným centrům/zpětným přihrávkám.

Protiútoky Chelsea

Ofenzivní plán domácích se skládal výhradně z protiútoků vedené Hazardem. V úvodní pasáži hry prakticky žádný takový k vidění nebyl – jednoduše proto, že Chelsea nedokázal získat míč ve výhodné pozici. Se zlepšující se defenzivní prací Fabregase a Drogby ovšem došlo ke změně – už před úvodní brankou zaznamenali domácí dva velmi rychlé protiútoky – jeden po zisku míče, druhý po ofenzivní standardní situaci soupeře. Hazardova branka pak byla vyústěním zhruba pětiminutové pasáže, kdy byl londýnský klub schopen založit pár brejkových situací za sebou.

Tým Joseho Mourinha také čekal na momenty, kdy jeden ze stoperů vystupoval s míčem, čímž za sebou odkrýval velký prostor. V první části sice tento aspekt představoval pro domácí zajímavou potíž, postupem času ale ono vyvážení míčů přestalo být výrazně efektivní, přičemž United nakonec mohlo stát druhý gól. McNair vyvezl balón, předal jej Herrerovi, ten jej otřesnou přihrávkou nabídl Matičovi a o pár vteřin později do úniku upaloval Drogba. Chybělo pár centimetrů a Hazard by zvýšil na 2:0.

Vývoj hry

S blížícím se koncem utkání začala být Chelsea ještě defenzivnější – Fabregas se regulérně zatáhl až do středové zóny, tudíž byl Drogba na vrcholu sestavy kompletně osamocen. V 70. minutě ještě Mourinho zareagoval na nebezpečí hrozící z levé strany a místo Oscara nasadil Ramirese, který měl za úkol zachytávat náběhy levého beka.

Z hlediska Manchesteru United bylo pozitivní, že neztratili hlavu, nezačali bezhlavě nakopávat míče, případně centrovat z každé pozice, jelikož to by byla přesně věc, kterou by zadní linie domácích chtěla. Místo toho pokračovali ve své hře, i nadále se snažili do výhodných pozic prokombinovat, jenže to bylo poměrně složité. Největší šance na vyrovnání pak přišla prakticky po jediném momentu, kdy Zouma nedokázal uzavřít prostor mezi Ivanovičem a Cahillem – Falcao se tak dostal do samostatného úniku, jenže trefil pouze tyč.

Závěr

Těsné a taktické utkání rozhodl jediný gól, který vsítil nejlepší hráč zápasu, Eden Hazard. Obecně šlo ale o velmi vyrovnaný duel – oba týmy sice měly kompletně odlišné herní plány, nicméně je dokázaly splnit celkem dobře. Jak Chelsea, tak United si vypracovali dvě opravdu vyložené šance, jenže jen domácí jednu dokázali proměnit. Utkání nakonec rozhodly drobné detaily – pokud by střela Rooneyho zamířila do sítě, museli by domácí svou strategii kompletně změnit a nikdo neví, jak by utkání dopadlo.