Gary Neville – Diego Costa je monstrum, a proto jej zbožňuji

„Kdybych měl napsat knížku o fotbale, hned na prvním řádku by stálo: ať vás soupeř nenávidí. Diega Costu jeho soupeři nenávidí a já mu za to tleskám. Co mám pod tím na mysli? Nedovolte soupeři vzít vám míč, unavujte jej, zdržujte čas, pokud je to potřeba, buďte organizovaní, nenechte se soupeřem psychicky ani fyzicky zastrašit, testujte jej minutu co minutu. Pár takových fotbalistů mě hned napadá – Carlos Tevez, Alexis Sanchez, Luis Suarez a nepochybně také Diego Costa, jehož počínání v odvetě proti Liverpoolu vyvolalo obrovskou a přehnanou reakci.

Costa je základní složkou týmu Chelsea a každý klub by dal vše za to, aby tento útočník mohl hájit právě jeho barvy. Pro všechny diváky byla ohromná škoda, že kvůli třízápasové stopce Costa nemohl zasáhnout do duelu s Manchesterem City, protože právě Costovy potyčky s Kompanym a Mangalou patřily k těm nejlepším, jaké jsem v letošní sezóně viděl. V minulosti jsme hovořili o tom ‚typickém‘ anglickém útočníkovi, jenže v dnešní době právě takové typy pochází hlavně ze zahraničí. Drogba, Benteke, Džeko, Costa… Ti všichni mají vlastnosti, pro které jsme byli před dvaceti lety známí hlavně my. Na trávnících potřebujete být technicky vyspělí a mít v sobě bojovného ducha nelítostné povahy. Vzpomeňte třeba na Marka Hughese, když oblékal dres Manchesteru United. Tito hráči mají velice dobrou techniku a taktiku, ale zároveň to jsou úplná monstra, která v sobě skrývají rozbušku.

Když se jako žurnalista nebo moderátor snažím analyzovat takovéto situace, neustále sklouzávám k názorům z pohledu fotbalisty. Sám sebe se při tom ptám, jak bych asi přemýšlel a uvažoval, kdyby tento a tento fotbalista byl mým spoluhráčem. V tomto týdnu jsem četl jeden z rozhovorů s Edenem Hazardem, jenž patří k pěti nebo deseti nejlepším hráčům světa, a ten řekl následující: ‚Když hrajete s Diegem Costou, musíte dát zápasu úplně všechno. Vidíte to na něm při každé akce a při každém souboji o míč – on do toho dává celý život.‘ Costa pochopitelně nemusí za fotbal položit život, ale Hazardova slova jen potvrdila to, co jsem si o Costovi myslel. Je to zkrátka muž, kterého by ve svých řadách chtěl každý tým.

Jen pár dní před semifinále Ligového poháru mezi Chelsea a Liverpoolem se skoro oslavovalo dvacáté výročí kung fu Erica Cantony. Ten byl fanoušky Man United uctívaný a média zařadila jeho počínání v Selhurst Parku mezi nejdramatičtější momenty celé Premier League. Před těmi dvaceti lety jsme seděli v kabině a celý svět nás lynčoval. Cantona byl pro všechny za ‚hajzla‘ a nikdo nechtěl, aby nadále působil v anglické soutěži. Ta současná nostalgie je tak trochu v rozporu s tím, co se nyní děje po počínání Diega Costy v utkání s Liverpoolem.

Dost často se snažíme zveličovat různé zákroky.‘Tenhle hajzl si zaslouží pořádný flastr.‘ Při práci pro televizi a zároveň trenéra mě však toto strašné přehánění zaráží. Kdybych musel popsat incident s Costou z pohledu disciplinárky, použil bych výraz ‚neposlušný‘. Došlápl na Martina Škrtěla, který ho mimochodem provokoval celý zápas, a došlápl na Emre Cana.

Brendan Rodgers poté tvrdil, že Costovo počínání zápasu uškodilo. Já si myslím pravý opak, dle mě to utkání dalo úplně novou tvář. Přesně toto bych očekával v ostrém souboji dvou kvalitních celků. Costa zcela rozděluje společnost – fanoušci Chelsea jej milují, ostatní jej nenávidí. A věřte mi – tento týden byl pro Premier League a anglický týden fantastický. A také odmítám, aby mi kdokoliv říkal, kdo má a nemá být mým idolem a vzorem. Nijak se mi nelíbí představa, že mým vzorem má být nějaký fotbalový anděl, který nikdy nedostal žlutou kartu. Taková představa mi je cizí.

Proč mým vzorem nemůže být Diego Costa? Jako malého mě to táhlo k hráčům jako Mark Hughes, Bryan Robson či Norman Whiteside. Jako fanoušek Man United v devadesátých letech bych měl blíže k Royi Keanovi než Ronaldovi nebo Scholesovi. Ne pro jeho technické schopnosti, ale pro to, jaký dopad má takový hráč na fanouška na stadionu. Ten totiž hned pocítí, že v týmu panuje bojovná nálada a nadšení pro fotbal. I proto bych hrozně rád viděl Wayna Rooneyho znovu v pozici útočníka, kde může nepříjemně dotírat na obranu soupeře. Nikdy jsem nebyl toho názoru, že pokud se chtěl Wayne fotbalově zlepšit, musel se trochu zklidnit. Ten buldok v jeho nitru je přesně to, co dělalo Wayna Rooneyho Waynem Roonem. Mými fotbalovými vzory jsou ti, kteří se perou o každý centimetr čtvereční na hřišti a kteří se nebojí nebezpečné hry. Ale ty nemůžete pěstovat jako nějaké bio ovoce. Jsou to skuteční lidé, kteří reprezentují mnoho dobrého v kopané.

Dnes mluvíme o tom, jak se vyvíjí ‚technický fotbal‘. Před dvaceti, třiceti lety jsme žili v době přímočaré kopané. Fotbal se však stal předvídatelným. Dosáhli jsme bodu, kdy mě poměrně dost zápasů nudí, protože si nikdo netroufne tu ránu uštědřit a bojovný duch, který považuji za nedílnou součást hry, se vytratil. A co teď s trenéry malých dětí, jaká pozitiva si mohou vzít z Costovy hry? Uznávám, že to, co Costa udělal, bylo trochu neposlušné, a i když mi něco říká, že to udělal úmyslně, žádná nezávislá komise nemůže s jistotou tvrdit, že tomu tak opravdu bylo. Costa se totiž na své oběti vůbec nedíval a ani nebyl vidět žádný úmyslný pohyb jeho nohou a nějaké dupnutí. Prakticky jen došlápl, aby se znovu rozeběhl.

Costovi se jistě problémy nevyhnou, přijde o několik zápasů, naštve několik lidí. Ale to pobouření ani zdaleka nechápu. Dle mě jeho počínání přispělo fotbalovému utkání. A přesně takové střetnutí bych moc rád sledoval týden co týden. Costa je výjimečný v tom, jaký vliv má na ostatní hráče. A já si jsem jistý, že jeho hra ovlivní Edena Hazarda, následně celou Chelsea, následně zbylé týmy a následně celý anglický fotbal. Členové akademie Chelsea jej budou sledovat a začnou uvažovat: ‚Tenhle chlapík pobírá obrovské peníze, ale na hřišti to při každé akci vypadá, jako by se honil za posledním jídlem.‘

Uznávám, že má tolerance se poněkud liší od těch, kteří fotbal sledují, aniž by do něj byli profesionálně zapojení. To neznamená, že musím mít pravdu. Ani to neznamená, že toleruji ubohé chování či násilí. Přesto tvrzení, že by Costovo počínání bylo násilné, je holým nesmyslem. Nemám ten pocit, že by jednal moc nebezpečně nebo že měl v úmyslu lámat kosti v noze, což by bylo opovrženíhodné. Ten incident se Škrtělem nebylo nic a v souboji s Canem byl Costa trochu neposlušný, nic víc. Každý trenér prahne po lídrech. Costa jedním takovým je, jak vyplývá z Hazardových slov. Sport není místo pro bezchybné lidi. Jen mi řekněte, kolik je ve společnosti lidí bez jediné vady. Mezi vlastnosti ne jen fotbalových idolů většinou patří ochota tvrdě makat, nebát se rvát a předvést vášeň pro danou věc. Většina trenérů pročesává mnoho míst, jen aby někoho takového našli. A Diego Costa pomáhá Chelsea v přeměně z týmu, který loni nesplnil očekávání, na možná jeden z nejlepších týmů Premier League vůbec.“