Goodbye my lover, goodbye my friend!

Nedoceněný obránce nakonec odchází. Chtěl novou výzvu, o lukrativnější smlouvu mu nešlo. Bude nám William Gallas chybět? Určitě.

I když se narodil v Asnieres, dětství prožil ve Villeneuve-la-Garenne hraním fotbalu a baseballu. „Byla to zábava,“ říká William, „ koukal jsem na kamarády, jak hrají, ze svého okna a později mě pozvali, abych hrál s nimi. Byli jsme hodiny a hodiny venku až do noci.“ Po třinácti letech ve Francii se rodiče malého sportovce rozhodli, že se vrátí zpátky do Guadeloupe. William se ale chtěl stát profesionálním fotbalistou a tak ho otec Thierry Gallas nechal u své sestry. Ale jako správný rodič mu pohrozil: „Jen jednu blbost uděláš a hned jedeš za námi.“

William však vydržel a v sedmnácti letech už se stěhoval do Caen. To už se znal s Thierrym Henrym, a již v mladých letech dnešních spoluhráčů Francouzi prorokovali, že tihle dva to dohromady dotáhnou daleko (Arsenal se může těšit). Z dvouročního angažmá v Caen, kdy dopomohl k výhře v druhé divizi, se stěhoval William do Marseille. V Olympique zůstal až do roku 2001. Pak si vyžádal jeho služby Claudio Ranieri.

A tak se tedy 24letý fotbalista stěhoval do Londýna. Blues se tedy mohli chlubit francouzskou stoperskou dvojici Desailly – Gallas. Do které samozřejmě začal postupem času strkat nos John Terry. William se dobře sehrál i s ním a Claudio Ranieri měl na čem stavět. V roce 2002 přišla i pozvánka do repre. Jako první ho viděli v dresu galského kohouta Slováci, když se William účastnil jejich demolice 5:0 v říjnu 2002.

Gallas, toto jméno si asi každý fanoušek CFC bude pamatovat díky nenápadnosti vysokého černocha, který moc nemluví, ale když už něco řekne, tak už to stojí za to. Před každým zápasem si John Terry stoupne do šatny a třikrát zařve: „Who are we?“ a zbytek kabiny se ozve:„Chelsea!“. Jednou si doprostřed stoupl William a zaječel: „Where are we?“ Celé mužstvo se smálo ještě, když vcházelo na trávník. A jeho zapomínání zlata a šperků v šatně už je na SB přímo legendární…

Gallas, tichá voda břehy mele. Jakmile jde do tuhého, přispěchá William. Jako při zápase s Tottenhamem, nebo zápas s MU, dal první důležitý gól (jen pro připomenutí jeho poslední sezóny v modrém dresu). První rok pod Mourinhem měl svěšenou hlavu a hrál poslušně nalevo. Pak si ale řekl o to, že chce hrát uprostřed. Portugalec tedy sehnal Del Horna, který se zranil a William znovu naskakoval nalevo. A už mu to lezlo na nervy tak, že do medií bez soudnosti hlásil, že chce pryč. To však trenér CFC nepřenesl přes srdce, že někdo mluví hanlivě o jeho klubu. Poslední dobou byli Gallas s Mourinhem na ostří nože.

A jak dobře víme, vyvrcholilo to, když si Will prodloužil dovolenou. Tyto peripetie si všichni dobře pamatujete, takže nemá cenu je zde opakovat. Williamův modrý příběh by se dal ukončit heslem „Nevděčník za nevděčníka.“ I když Coleova „klubozrada“ je jiného kalibru… Gallas chtěl do ciziny, ale teď si libuje v červeném dresu… Ale určitě není nevděčník, spíše Chelsea je ta, co v tomto případě dluží.

William Gallas, když mi někdo řekne toto jméno, já si vždy vybavím jeho obličej po tom, co dal gól. Překvapený obličej malého dítěte z Guadelope.

Komentáře

reklama
K tomuto článku není možné vkládat komentáře.